Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Dělníci kultury, Kultura

Padesát odstínů odvážně ukazuje principy hollywoodské produkce

Problém je, že film vytváří naprosto zavádějící představu o tom, co je BDSM

Film reprodukuje všechna základní schémata, na nichž stojí dnešní svět – vládnou nám bohatí bílí muži a my chceme jíst drobky • Autor: Focus Features
Film reprodukuje všechna základní schémata, na nichž stojí dnešní svět – vládnou nám bohatí bílí muži a my chceme jíst drobky • Autor: Focus Features

Největšími hity se zdaleka nemusí stát nejoblíbenější filmy. Naopak, jedněmi z hlavních hybných principů dnešní kultury jsou „lovehate“ a „guilty pleasure“ - láskyplná nenávist a provinilá rozkoš. Právě jimi je poháněn největší popkulturní fenomén poslední doby, filmová adaptace románu Padesát odstínů šedi.

Je téměř nemožné najít někoho, kdo by upřímně a otevřeně tvrdil, že jde o dobré dílo, které ho hluboce oslovuje a rezonuje s jeho či jejím pohledem na svět. Přesto snímek za pouhých 40 milionů dolarů, utržil jen za první víkend 240 milionů a je jisté, že prolomí půlmiliardovou hranici; totéž se pak nejspíš povede dalším dvěma dílům, které dějovým záběrem budou velmi přesně kopírovat knižní trilogii britské autorky E. L. Jamesové.

Lidé, kteří na Padesát odstínů šedi chodí, se téměř vždy trochu stydlivě a trochu ironicky pochichtávají a dávají okolí najevo, že přece moc dobře ví, že jsou na „úplnou hloupost“ či přinejmenším „pohádku pro dospělé“, ale že si zároveň nemůžou tuto „společenskou povinnost“ nechat ujít. Snad nikdy v dějinách nedávalo publikum tolik najevo, jak pohrdá vlastním vkusem, respektive nevytvářelo si větší odstup od toho, co by jim snad někdo mohl jako jejich špatný vkus předhodit. Kdepak, jdeme na to jen tak, nebereme to vážně, budeme se tomu trochu vysmívat, bereme to jako takové letmé vzrušení, v podstatě spíš předehru pro vlastní „domácí představení“. Termín provinilá rozkoš, jenž původně označoval pocity, jaké zažívají hospodyňky, že místo domácích prací sledují televizní seriály, tu získává další rozměr.

Z ženské perspektivy

Takto se alespoň může situace jevit napovrch. Ostatně i od recenzentů se čeká, že budou hýřit ostrovtipem a budou dávat najevo, že přece existuje mnoho lepších, skutečně vzrušujících erotických filmů, zatímco tento je jen nepodařený kýč a náhražka čehosi opravdového. Není ale zvláštní, že by se pak na tento film tak chodilo? Nebylo by zvláštní, kdyby všichni dobrovolně četli špatné knihy s vědomím, že jsou špatné, a onen komerční úspěch byl zaručen jen reklamou a šeptandou? Nedává to moc velký smysl. Žijeme snad už definitivně v kultuře absolutní distancovanosti, kdy nic neprožíváme skutečně a naplno a ke všemu máme povýšený vztah, který se projevuje buď chladnou ironií, nebo červenající se výmluvou „jen jsem se chtěl/a podívat ze zvědavosti“?

Románová trilogie E. L. Jamesové se však určitě dotkla několika citlivých bodů moderní západní společnosti. O některých se mluví hodně. Především oslovila generaci žen středního věku v domácnosti, které cítí, že příliš zapadly do rutiny manželského života, a najednou se před nimi odhalí svět sadomasochistických vášní a zcela nových, nevyzkoušených praktik.

Knihy a nyní i film určitě podněcují v lidech touhu experimentovat s něčím, co se doposud zdálo být příliš menšinové a perverzní. Teprve to, že se z BDSM praktik stalo něco komerčního, umožnilo chápat je i jako něco normálnějšího. Zpětnou vazbou a rozšířením těchto praktik se tak pak věci takové nejenom jeví, ale skutečně stávají. Podobného úspěchu by ale dotyčné dílo nemohlo dosáhnout, kdyby BDSM nepřiblížilo z ženské perspektivy a nezasadilo je do schématu tradičního romantického příběhu. Z obliby jednoho žánru pak vyrůstá druhý žánr - a zdá se, jakoby odjakživa byly propojené.

Vyvrcholením této tendence pak je, že snímek Padesát odstínů šedi je inzerován jako nový druh „valentýnského filmu pro zamilované“. V magazínu New Yorker napsali, jde o zmatení jazyků, neboť tento film není jen neromantický, ale vyloženě anti-romantický a zařadit ho do valentýnského programu je asi jako dívat se o Vánocích na Rosemary má děťátko (tedy horor o příchodu Antikrista). Dá se to vzít jako trefný vtip, ale také to zcela obrátit.

Přeskočme teď rychle, jak přesně je film natočený. Režisérka Sam Taylor-Johnsonová (mimo jiné v době natáčení stejně stará, jako když autorka psala knihu) publiku příliš nedopřeje, aby se dílu mohlo moc vysmívat. Kdo očekával nový Twilight, má trochu smůlu. Je možné se trochu nudit, ale jen velmi málo momentů vyhlíží jako nechtěná sebeparodie. Na zesměšňování snímku je zkrátka potřeba vynaložit značné úsilí, a výsledné popisy se pak budou s reálným tónem díla dost míjet.

A teď na Heydricha... • Autor: Globe Media /  Reuters
A teď na Heydricha... • Autor: Globe Media / Reuters

Podstatné pro hodnocení podařenosti či nepodařenosti nejsou ani sami herečtí představitelé, jejich vzhled a herecké výkony. Již předem se počítá s tím, že nebudou všem vyhovovat a součástí hry a vyvolávání zájmu je i to, že se filmařům začne podsouvat, aby herci byli hezčí nebo charismatičtější, hrdinka méně pasivní a naivní a podobně. Pokud na tomto ulpíme, jen naskakujeme na již roztočený kolotoč a prožíváme filmovou atrakci tak, jak byla nachystána.

Uvědomme si, že se po nás chce onen v úvodu zmíněný „lovehate“. Dává se nám prostor k nadávání a stížnostem, umožňuje se nám mít něco neradi, jsme podněcováni k tomu se vůči něčemu vymezit. Apeluje se na naše přirozené pokrytectví, kdy buď opovrhujeme něčím, co neznáme, nebo se musíme jít přesvědčit, že to opravdu nesnášíme - nebo nám to přijde slabé a hloupé. Ale pokud neprojevíme naprostou ignoranci, pořád jsme lapeni. Padesáti odstínům šedi se nicméně podařilo vyvolat nenávist a odpor ještě nového typu, což zvláště vysvitne u filmové verze.

Zmítaný pudy

Současné hollywoodské hity jsou primárně doménou mužů a akčních žánrů. Akční hrdinové zachraňují svět a dostávají za odměnu lásku vysněné dívky. Ne že by tomu odpovídala veškerá hollywoodská produkce, ale velké hity většinou ano. Stejně jako u Twilightu, i u Padesáti odstínů šedi dochází k tomu, že se z typicky ženského filmu naplněného pasivitou stává hit rozměrů akčních comicsů a vesmírných ság. V mužském publiku to vyvolává silnou averzi, do jisté míry se jedná o narušení identity „dobrého filmového diváka“, který přesně ví, co chce vidět a rád hodnotí kromě adrenalinové úrovně akce i technické detaily triků.

Ačkoli jsou to požadavky stereotypní, anebo možná právě proto, může takový typický mužský divák chápat jako znesvěcení, že najednou horor nebo fantasy, jako byl Twilight, může mít tak slabou akci a triky, ale k tomu navíc hromadu romantických řečí a přecitlivělých mužských hrdinů, kteří mají být hlavně krásní, a nejenom silní. Padesát odstínů šedi pak úplně odstraňuje akci, triky a fantaskní motivy a veškerou atraktivitu směřuje k sexuálním praktikám, které mají znehybňovat a ponižovat hlavní hrdinku.

Jinými slovy, Padesát odstínů šedi představuje otevřeně to, co je v jiných hollywoodských filmech zastřeno a neobaluje to žádnou omáčkou. Zatímco jinde si nepřipouštíme, že hrdinky naprosté většiny hollywoodských filmů jsou pasivní, neustále vsazované do pozicí obětí, které je třeba zachraňovat, zde už není žádný akční hrdina, který by hrdinku vysvobozoval. Hrdina (identifikační bod pro mužské publikum) je zde představován jako dominantní agresor, který nedovede ženu vnímat jinak než jako objekt sloužící mu k potěšení. Ne ušlechtilý zachránce světa, ale jen pudy zmítaný úchyl.

Twilight sága: Rozbřesk - 1. část • Autor: Bonton
Twilight sága: Rozbřesk - 1. část • Autor: Bonton

Pochopitelně, můžeme situaci relativizovat více směry. V akčních filmech se vyskytuje stále více bojeschopných hrdinek. Nicméně, víceméně vždy je u nich požadavek, aby byly sexy a podlehly nějakému muži. Stejně tak Padesát odstínů šedi nenechává hrdinku zcela podřízenou, naopak, dává jí šanci „vysvobodit“ hrdinu ze zajetí jeho vášní, předělat ho k obrazu svému. Padesát odstínů šedi je jistě v něčem moderní pohádkou, konkrétně verzí Krásky a zvířete, kde nevinná dívka může udělat z monstra člověka, jen v něm musí probudit lásku.

Jenomže právě to nakonec mnoho mužů dráždí ještě více. Nejenže se jim ukáže ono základní schéma vztahů mužů a žen v plné nahotě, ale ještě jsou nuceni přijímat, že by takoví neměli být. Což se jim pochopitelně nechce - a odsud plyne ona obrovská averze naprosto nesrovnatelná s tím, jak muži přistupují k případné kritice „svých“ akčních žánrů. Libovolnému, sebeblbějšímu akčnímu filmu se dostane více hájení a shovívavosti než filmu, v němž chybí akce, ale zůstává zachováno schéma mužské dominance, které ovšem není představováno jako pozitivní.

Je tedy načase říct, že Padesát odstínů šedi v něčem vskutku vychází jako přelomové dílo. Bez ohledu na to, o jaký kýč se jedná, představuje odvážný krok v tom, jak odhaluje základní principy hollywoodské produkce. Jeho odvaha není přímo v zobrazení sexuálních aktů ani ve slovníku. V tomto už jej předčila řada obhroublých (ale často i inteligentních) komedií posledních deseti let. Přelomovost tkví v tom, že nám Padesát odstínů šedi jasně sděluje, že romantické filmy jsou zboží a že vztahy mezi muži a ženami ve filmech mají podobu kontraktu.

Bičíky ano

Většinou si toho ani nevšimneme. Pretty Woman je přece nevinná romantika. Až na to, že to jen film o smlouvě mezi prostitutkou a milionářem. Více si toho možná všimneme u filmů typu Neslušného návrhu, kde se manželé rozhodují, jestli si žena nechá zaplatit za sex s boháčem. Nicméně většinou onu obchodnicky pragmatickou zápletku překryjí emoce. Padesát odstínů šedi zatím asi nejvýrazněji předvádí, že dva hlavní hrdinové spolu projednávají vztah jako obchodní kontrakt, se všemi právnicky ověřenými body, možnými penalizacemi apod.

Untitled 1 • Autor: Respekt
Untitled 1 • Autor: Respekt

Studentka Anastasia Steelová si prostě s miliardářem Christianem Greyem jasně vyříkají, že bičíky ano, ale anální zátku už ne. Za to Ana dostane nové auto, proletí se helikoptéře, kluzáku, získá množství nových šatů, luxusní večeře a podobně. Pomiňme teď, že část zápletky tvoří to, že Ana smlouvu (prozatím) nepodepíše. Podstatné je, že o vztahu obchodně jedná a že benefity tak jako tak získává. Jistě, v jejím plánu figuruje i to, že přijme Christianův návrh, odsouhlasí technikálie, a pak se ho pokusí emocionálně změnit.

Nicméně, Padesát odstínů šedi zosobňuje změnu v hollywoodských filmech tím, že jeho potenciální skandálnost nevězí v samotném sexu ve smyslu pouhého tření orgánů, rozptýlení a relaxaci. Jde tu o posílení mocenských vztahů, obchodování s vlastním tělem, fetišizaci praktik, kdy za cokoli lze zaplatit. Film reprodukuje všechna základní schémata, na nichž stojí dnešní svět – vládnou nám bohatí bílí muži a my chceme jíst drobky, které jim padají pod stůl. Nejhlubší touhou mladých žen není najít milujícího partnera, ale někoho, kdo je za cenu zbavení důstojnosti zahrne luxusem.

Jistěže nelze zobecňovat, že takovéto jsou všechny ženy. A mnohé ženy z hlavní cílové skupiny (manželky středního věku) skutečně touží po jistém dobrodružství s mladším mužem a touží na chvíli ztratit kontrolu, o finanční výhody jim nejde. Nicméně doposud neexistoval velký studiový hollywoodský film, který by globálně v tisících kopiích takto zobrazoval „reálnou kapitalistickou romanci“. Nyní už víme, že Padesát odstínů šedi není žádným popřením komerčního valentýnského svátku, ale jeho dovedením do důsledků. Chcete si udělat hezký večer? Jděte na tento film, nažhavte se a doma si zablbněte s hračkami nakoupenými v sexshopu. A představujte si, jak jste mocní milionáři a nevinné studentky.

Za tuto upřímnost bychom filmu a románovým předlohám měli být vděční. Oprávněná kritika by nakonec měla směřovat jinam než k hloupým dialogům a tomu, jak se Ana pořád nervózně kouše do rtů.

Převychovat úchyla

Knihy i film ukazují správně a přesně, jak se dělají jiné, zdánlivě nevinnější příběhy. Proto působí nepříjemně a nepatřičně, podobně jako nás znervózňuje hardcore pornografie, která často jen dovádí do důsledku to, co běžné kinofilmy jen naznačují.

Problém je, že Padesát odstínů šedi ve výsledku vytváří naprosto zavádějící představu o tom, co to je BDSM. Lidé, kteří mají tuto orientaci, si jím nezpestřují běžný sex. Je to pro ně jednak základní typ vztahu a jednak mnohem vyšší a náročnější forma sexu. Jde tu nejen o prožívání bolesti, ale také svých rolí.

Untitled 4 • Autor: Respekt
Untitled 4 • Autor: Respekt

Snímek Padesát odstínů šedi se v tomto míjí s realitou. Ana se jeví jako nevhodný typ pro roli submisivní otrokyně. Svou roli znevažuje a neprožívá. Coby panna se dostává od naprosté nepoučenosti obřím skokem do „smyslné říše“, v níž je potřeba znát sebe sama.

Knihy i film pak nesmyslně lavírují mezi tím, že Ana svou roli hrát nechce, a přitom ji nové praktiky nesmírně vzrušují. Na žádné úrovni se nejedná o vnitřně soudržný portrét, a film navíc celou situaci ještě víc znesmyslní, když vypustí klíčovou scénu orálního sexu, při němž si Ana uvědomí, že to ona může Christiana velmi dobře ovládat.

Příběh, který má zřejmě vyprávět o tom, že dívka, která není přirozeně submisivní, získává kontrolu nad mužem, který se chová dominantně, a „převychová“ úchyla k normálu, nakonec v detailech ani celku nevyznívá věrohodně. Podporuje navíc hloupý stereotyp, že libovolný sadomasochista musel být v dětství zneužívaný a právě proto je tak přitahován násilným sexem. Ve skutečném BDSM přitom nejde o násilí, ale o spíše důvěru, kterou k sobě partneři chovají. BDSM navíc vůbec nestojí primárně na tom, že muži ovládají ženy, naopak, umožňuje oběma pohlavím hrát různé role. Je mnohem pravděpodobnější, že chladný podnikatel, který potřebuje mít podnik pod kontrolou, by se v soukromí oddával spíše submisivní pozici.

Untitled 2 • Autor: Respekt
Untitled 2 • Autor: Respekt

Ve filmu, ještě více než v knihách, tedy sledujeme spíše skutečně psychicky narušeného jedince, muže, který ženu vydírá a obtěžuje svým sledováním, než dominanta, který našel svou „vhodnou subinku“. Dílo pak nakonec trochu omlouvá patologické majetnické vztahy v duchu „on mě jakýmsi skrytým způsobem miluje, tudíž mu dovolím, aby mě omezoval, a časem ho snad změním“.

Pokud podobné filmy a knihy budou konzumovat ženy podobně nezkušené jako Ana, může jim vytvářet velmi zavádějící představy o životě a v budoucnu jim to způsobovat problémy, které se vůbec netýkají toho, jak moc bolí rána bičíkem. Padesát odstínů šedi v každém případě může zhoršovat rozpoznání rozdíl mezi nemocí či poruchou osobnosti a mezi orientací, kterou lze svobodně rozvíjet. Psychopatům a sociopatům bude vše procházet (protože jsou v prosazování svým cílů neústupní), zatímco „dominanti“ nebo třeba homosexuálové budou v dobré víře předěláváni, protože žena bude mít vidinu jedné správné verze sexuality.

Je paradoxní, že název Padesát odstínů šedi má (kromě popisu barev kravat hlavního hrdiny) vyjadřovat relativitu života („nic není jen černé nebo jen bílé, je pouze mnoho odstínů šedi“) - ve skutečnosti ale jde totiž o zjednodušení reality. Výsledný film nemá nic společného s umělecky převratnými erotickými snímky typu Posledního tanga v Paříži, Koridy lásky, Saló aneb 120 dnů Sodomy, Crashe, Pianistky či třeba posledních snímků Larse von Trier (Antikrist, Nymfomanka).

Mnohem více zapadá mezi dráždidla jako 9 a půl týdne, Smyslná orchidej, Základní instinkt či Tělo jako důkaz. Z hlediska diváckého zážitku je výjimečné pouze to, že vyprávění začíná v konvenčním duchu a svým otevřeným náhlým koncem bez vyřešení základního traumatu připomíná netradiční umění. Fakticky je ale první film pouze reklamou na další film - a ten zas bude reklamou na knihy a erotické pomůcky.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].