Okresní přebor hraje 1. ligu

Minulý týden měla premiéru česká komedie Okresní přebor. Vzhledem k tomu, jak populární byl stejnojmenný seriál na NOVĚ, nepřekvapí ani obrovská návštěvnost za první víkend. 116 159 diváků, které vykazuje statistika Unie filmových distributorů, zařazuje Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka na 2. místo dlouhodobého žebříčku českých filmů a 13. místo celkového žebříčku (se započítanými hollywoodskými trháky typu Harryho Pottera, Pána prstenů či Pirátů z Karibiku). Nad Okresním přeborem už je jenom Kajínek a pod ním Muži v naději.

V jistém smyslu jde o pozitivní zprávu. Oproti výše uvedeným bulvárním českým filmům, které maskují svou vnitřní primitivitu pod hezký a efektní kabátek, Okresní přebor naopak pod zdánlivě buranským vnějším nátěrem ukrývá mnohem hlubší pohled na život a nesmyslný koloběh lidského pachtění.

V recenzi psané ještě pro Aktuálně.cz jsem trochu pochyboval o tom, jak přistupovat k hlavnímu hrdinovi – zarytě mlčenlivému, despotickému a sebedestruktivnímu trenérovi v podání Miroslava Krobota.

Přišla mi pak emailová reakce scenáristy a režiséra, které si cením o to víc, že svůj opačný pohled dokázal vyargumentovat bez potřeby ublíženého nadávání. (Snad se nedopouštím žádného etického přečinu, když ji bez svolení překopíruju i sem.)

Jan Prušinovský mj. napsal: „Je zajímavý, jak Hnátka a potažmo Krobota v té roli a tu roli čtou.  Možná je to vina toho, že spousta věcí okolo Hnátka je nedořečených a  nebo naopak schválně obkreslených, aby se do světa Okresního přeboru  svou stylizací hodil. To, že je izolovaný, je pravda, ale má to svůj  zcela logický důvod. Bere věci vážně a má svoje zásady, ze kterých neustupuje. Navíc má určitou vlastnost, kterou nemají lidi moc rádi.  Mluví pravdu :). Je zajímavý, že si v recenzích tohoto faktu nikdo moc  nevšímá. Že ten člověk vlastně za jakýchkoli okolností prostě říká to co  si myslí s jistou peprnou dávkou selský logiky. To nemá s psychopatismem nic společnýho. On jen žije mezi psychopatama a chová se k nim odpovídajícím způsobem, protože má (ano svým způsobem pro Vás trochu malichernou motivaci) něco dokázat. Pořád lepší mít v životě jakýkoli  cíl než žádný. (…) To že k němu chovám sympatie, není nějak kvůli záležitostem v rodině (prostě je Krobot trochu fyzicky podobný mému dědovi), ale spíš proto, je on ve své zásadovosti čitelný. Není záludný, ví se o něm jaké názory má, nic není vedle a všechno je rovina. Ale i tohle nese vedlejší účinky :).“

Konverzace pokračovala i dál, kde jsme si vyjasňovali, jak se dají chápat vztahy mezi postavami ve fikčním světě, kde samozřejmě panuje velká žánrová nadsázka. Bavili jsme se i o tom, že značná část diváků ale film přijímá velmi realisticky („to je úplně jak u nás“) a s postavami se spíš ztotožňují a líbí se jim. Vlastně jim ten film potvrzuje, že chovat se určitým způsobem – být nerudný despota (jako Hnátek), pohodářský lenoch (jako Jarda Kužel nebo Áda Větvička) nebo agresivní dětinský vlezdoprdelka (Jirka Luňák) – je v pořádku.

Je zřejmé, že filmy nemají za povinnost představovat jen kladné hrdiny, kteří by měli být všeobecnými vzory. Právě nejednoznačnost charakterů a váhání nad tím, jak vlastně vedeme svůj život při porovnávání s postavami na plátně, tvoří základ uměleckého zážitku. A troufám si tvrdit, že celovečerní verze Okresního přeboru má mnohem víc náběh do existenciálního dramatu než obyčejné lidové komedie.

Zároveň je ale pro českou povahu nesmírně typické, že tak úspěšným stává film, v němž se vlastně říká, že veškerý veřejný život a typické cíle většiny lidí jsou pouhý okresní přebor; že tu – alespoň v tom, co chceme vidět nejvíce (a koho si třeba i volíme v politice) – nikdo ani nechce hrát první ligu.