Neumíme zabránit korupci, tak si došlápneme na kulturu

Říkejme tomu „povinné rozhořčení“, ale neoznačujme to jednoduše za hysterii nebo křik vyžírků. Po zprávě, že v letech 2013 až 2015 by se rozpočet ministerstva kultury měl oproti letošní sumě 8,4 miliardy korun snížit až na pouhých 6,5 miliardy, což by znamenalo financovat jen příspěvkové organizace a činnost církví a prakticky nic by nezbylo na podporu tzv. živé kultury, se ozvalo hodně dotčených lidí.

Dotčených ovšem nikoli primárně tím, že se již  nebudou „mít dobře“ za státní peníze - o tom by mohli vyprávět třeba divadelní herci, kteří by bez dabingů a moderování nemohli přežít. Jde totiž o to, že nebude možné v oblasti kultury produkovat skoro nic nového. Fungovat můžou nějaké muzikály, které svážejí do hlediště publikum v autobusech, černé divadlo, na nějž chodí turisti, a pár tancovačkových hudebních skupin (čímž můžete myslet jak lokální veterány typu Brutus, tak stadionové hvězdy typu Kabátu).

Mluvčí ministerstva kultury Markéta Ševčíková nás sice uklidňuje: „Oblast živé kultury je pro ministerstvo nesmírně důležitá, zahrnuje koneckonců velmi významné příspěvkové organizace, ministerstvem zřizované (Národní divadlo, Česká filharmonie etc.) V rámci vedení ministerstva kultury navíc ještě vůbec neproběhla diskuse o tom, kterých oblastí (resp. odborů) by se mělo případné krácení finančních prostředků týkat.“ Ale nikoho tím moc nepřesvědčí.

I když debata o tom, kde se bude krátit nejvíc, tedy neproběhla, víceméně není pochyb, že úbytek peněz bude bolestný a pro spoustu kulturních akcí nebo organizací vyloženě likvidační. Až si zase budete stěžovat, že mládež na menších městech vlčí, zkuste to vidět v souvislostech toho, že nemají „kulturní vyžití“. Až budete mít pocit, že stále víc lidí je uhoněných z práce a večer doma jen tupě zírají na televizi, vězte, že kořeny vězí i v tom, že se v jejich okolí neděje nic zajímavého.

A konečně - až budete mít pocit, že politici jsou stále horší, zkuste si je proklepnout, jak jsou citliví v oblasti umění; co je zajímá a nezajímá, na co mají dobrý cit a v čem jsou ignoranti. Čím horší mají kulturní rozhled, tím menší vykazují citlivost k lidem. Můžete jistě přijít i s takovým argumentem, že kdejaký esesák uměl hrát na klavír a četl básně, ale tradiční problém zdejšího buranství na nejvyšších místech politiky tím nevyvrátíte.

Ohánět se tím, že "vláda Petra Nečase deklarovala a deklaruje, že je vládou rozpočtové odpovědnosti a za předpokladu, že se bude šetřit ve všech dalších resortech, nelze očekávat, že by právě ministerstvo kultury mohlo počítat s výrazným navyšováním rozpočtu“ je opět jen úřednické ptydepe. V reálné řeči to znamená „kultura je pro nás na posledním místě“.

Jinými slovy neumíme zabránit korupci na státních zakázkách, kde uniká nejvíc miliard, tak si došlápneme na ty nejslabší. Dvě miliardy jsou v rámci státního rozpočtu plivanec, ale berou se snadno, jedním rozhodnutím. Není třeba nic vyšetřovat, odkrývat, vymáhat, trestat – stačí někomu nevinnému sebrat prostředky. Vždyť na ně přece nemá nárok automaticky.

V Česku jsme si pořád nezvykli na to, že i poměrně minimální investice do kultury (např. malých festivalů či nezvyklých nakladatelských počinů) se mnohonásobně vrací v tom, že lidé mají možnost relaxovat, či dokonce dohlédnou za obzor každodenního pachtění.

Je trapné připomínat nekulturním technokratům, že životní hodnoty jsou i jinde než ve zvyšování exportu nebo počtu pracovních míst. (Nehledě na to, že kultura může mít i hmatatelné zisky – nejen ze vstupného, ale i v inteligenci národa, kdy se následně rozvíjí i „znalostní ekonomika".)

Ale stejně je to třeba udělat, protože když se neozveme jednou, zvykneme si neozývat se vůbec. A budeme pak muset znovu a znovu přihlížet, jak jsou na post ministra (či ministryně) kultury dosazovány nekompetentní loutky jako Alena Hanáková, nebo cyničtí a buranští „hráči“ jako Jiří Besser.