0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Dělníci kultury22. 11. 201212 minut

Nepochopení principů dotací na kinematografii

Dovedou neoliberální utopisté typu Petra Macha a obyčejní pivní závistivci z internetových diskusí pochopit systém dotací filmového průmyslu?

Po zhlédnutí úterních Událostí komentářů na ČT, kde se řešilo, zda má mít český film privilegia v dotování, jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, jak může mít ekonom Petr Mach, který se zde utkával s režisérem Janem Svěrákem, tak naivní povědomí o základních ekonomických relacích a vystačí se celou dobu jen s ideologickými frázemi, které se dokonale míjejí s realitou.

Na základě čtení internetových diskusí v dalších dnech jsem už byl dost znepokojený tím, kolik lidí nechápe ani vzdáleně, jak ono dotování filmů v Česku funguje. Téma je to na dlouhou studii – ostatně k návrhu zákona o financování české kinematografie byl zákonodárcům předložen 700stránkový materiál. (Kdo z poslanců ho četl, nevím.)

Reklama

V srpnu 2006 tomuto problému také věnoval jedno své číslo časopis Cinepur, a je fascinují, že články z něj jsou dodnes platné, protože se prakticky nic nezměnilo a nacházíme se v podobně agonické stádiu. Doporučuji tedy k přečtení minimálně tyto tři texty, v nichž se nachází dost pádné argumenty, které usvědčují Petra Macha z naprosté ignorance, ať už dané jenom bohorovnou neinformovaností a nepřipraveností na věcnou debatu, nebo (o něco hůře) záměrným přehlížením faktů a cílenou demagogií:

Chápu ale, že ne všichni čtenáři tohoto blogu mají čas se jimi prokousávat a tak nabídnu relativně krátký výcuc a také pár svých postřehů.

Doufám, že budou brány aspoň trochu vážně, už jenom proto, že sám o žádné dotace nežádám, a naopak jsem byl jako recenzent mnohokrát obviňován, že filmovým tvůrcům závidím. Ne, že by se mě to nějak dotýkalo, ale je jasné, že pokud z korpusu mých recenzí každoročně vyzní 70–80 procent verdiktů na nové české filmy záporně, nelze mě považovat za nějaké lobbyistu. Přesto přese všechno jsem byl vždycky přesvědčený, že česká kinematografie potřebuje vybudovat systém finanční podpory.

Dotováno je mnoho věcí, film není výjimka

Dotují se divadla, filharmonie, výstavní síně, dotuje se i sport. Dotují se samozřejmě filmy, prakticky všude na světě. Kdekoli se dotace zvýší, zvýší se i úroveň filmů. (Pro někoho, kdo to sleduje a zná historii, je to evidentní.)

Nikde to nijak jinak nefunguje, všechno ostatní jsou neoliberalistické utopie. Lidé, kteří tvrdí něco jiného a přirovnávají výrobu filmů k výrobě aut nebo rohlíků, jsou ti, kteří se na filmy prakticky nekoukají a nesledují nic nového. Nechápou, že už desítky let evropské země, ale i asijské země na základě různých forem dotací vyrábějí filmy, které obíhají filmové festivaly a zvyšují povědomí o různých národních kulturách. Ano, na většině těchto filmů se nevydělává, některé jsou zase tak levné, že nepředstavují finanční riziko, ale bez dotací by beztak nikdy nevznikly.

Proč nikdo z lidí, co nadávají na „prodělečné filmy“, nenadávají stejně halasně na prodělečnou většinu sportů? Zbavíme se všech sportovních reprezentantů, protože si na sebe nedovedou vydělat?

Bohdan Sláma při natáčení filmu Čtyři slunce • Autor: Archiv
Bohdan Sláma při natáčení filmu Čtyři slunce • Autor: Archiv

Nevydělávají si na sebe muzea, knihovny či většina škol. Zrušíme je kvůli tomu, protože si v sobě nějak závistivě hýčkáme liberální utopie o tom, že dobré-potřebné věci se prodají a dají měřit jen finančním ziskem?

Bezděčně nejkomičtější moment Událostí komentářů: Petr Mach tvrdící, že Václav Klaus, který podepisoval zákony o pobídkách v jiných oblastech, musel „hrozně trpět“. Opravdu by ho člověk politoval.

A teď děsivý fakt, který nezazněl dost hlasitě: Česko je, pokud vím, jediná země v Evropě, která nemá vyřešený systém dotací a momentálně nijak na rozvoj kinematografie nepřispívá. Dosavadní zdroje byly odmítnutím novely zákona zastaveny, a beztak už předtím vyčerpány.

Do roku 2006 Český fond kinematografie ročně rozděloval 60–70 milionů korun. Například Maďaři měli v přepočtu k dispozici 870 milionů korun státní podpory a Poláci 810 milionů korun. V porovnání s ostatními postkomunistickými státy jsme na úrovni jedné desetiny jejich podpory kinematografii. Později bylo peněz asi trojnásobek, ale velká část šla do podpory zahraničních filmů natáčených v Česku. Nyní nejsou peníze žádné, protože nebyla schválena novela zákona.

Kolik co stojí a co vydělá

Lidé, kteří se srdnatě a zásadově staví proti dotacím, nechápou reálnou ekonomiku - co kolik stojí a kolik vydělává. Mnoho uměleckých filmů lze natočit za malé peníze (není třeba 30 milionů korun, stačí třeba 10 nebo míň), ale pořád potřebují 1–3 milionovou dotaci, aby se natáčení mohlo rozjet. To, že Fond pro rozvoj kinematografie kolektivně posvětí film dotací, je i zpráva pro další investory, že jde o slibnou látku. Tento předvýběr nyní končí a potenciální investoři budou o to víc tápat.

Opravdu to není tak, že režisér přijde před jakousi státní komisi a řekne „Chci 30 milionů od státu“ a dostane je.

a) Není to od státu.

b) Nedostane 30, ale zlomek (vyloženě pár milionů, někdy ani ne milion) – a pak se shání dál – přes koprodukce s televizemi, sponzory, kteří do filmu beztak skoro vždycky nalijí peníze, které se jim nevrátí a tak dále.

Kuky se vrací od Jana Svěráka stál asi 40 milionů, od Fondu dostal necelé 2,5 milionu – kde je v tom nějaké zvýhodňování na úkor ostatních nebo spoléhání se na štědrou ruku státu, když si musíte sehnat dalších 38 milionů jinde? Peníze od Fondu navíc nejde snadno prošustrovat a ulít si do vlastní kapsy, vynakládají se účelně.

Jan Svěrák (vlevo) uspěl na plzeňském Finále s filmem Kuky se vrací • Autor: ČTK
Jan Svěrák (vlevo) uspěl na plzeňském Finále s filmem Kuky se vrací • Autor: ČTK

Citát z odborného materiálu: „Film s průměrným rozpočtem 28 milionů korun (bez všech podpor) musí přijít milion diváků, aby na něm producent po odečtení všech podílů vydělal.“

Kdo zná statistiky, ví, že milion diváků nasbírá maximálně jeden film ročně, často taky jeden film za dva až tři roky. Obvykle jsou to lidové řachandy, které vyplýtvají hodně peněz i na reklamu a často onen průměrný rozpočet překročí.

Tyto domácí hity jsou přitom neprodejné do zahraničí. Zdeněk Troška, Marie Poledňáková či Jiří Vejdělek nikoho moc za hranicemi nezajímají, mají tam svoje podobné tvůrce, které zase nikdo nezná u nás. V zahraničí zaujmou naopak typicky originální a nekonformní filmaři jako Jan Švankmajer, na které se doma nechodí, ale v Japonsku si koupíte libovolný jeho film na DVD vystaveném ve stejném regále vedle Davida Lynche a Larse von Triera.

Jinými slovy: Filmy v českém prostředí nejsou z 80–90 % podnikání, ale čiré nadšenectví, alespoň pro naprostou většinu zúčastněných tvůrců. Ti vydělají prakticky jen to, co si zajistí v honorářích, které nejsou sice malé, ale také nejsou pravidelné. Producenti (kteří jako jediní mají šanci trochu více zbohatnout) občas taky nadceňují náklady, aby si z nich mohli něco ulít. Tato praxe je běžná a nemá cenu ji zastírat. Ale i kdyby se lehce šetřilo, milion sem, milion tam, tak se 90 % českých filmů prostě z kin nezaplatí.

Dovedou toto někdy pochopit neoliberální utopisté typu Petra Macha a obyčejní pivní závistivci z internetových diskusí?

Po snížení daní nebudou potřeba dotace?

Machův argument, že stačí snížit daně a pak nebude potřeba dávat pobídky ani dotace, je vrcholem naivity, nebo jakési zaslepené zlomyslnosti, že někomu podříznete větev pod nohama a pak mu říkáte: „Já tě varoval!“. Mach totiž opomíjí, že dotace a pobídky dělají všechny státy okolo nás a že by tento systém fungoval i u nás, kdyby měl lépe nastavená pravidla, což nemá, a v tom je jádro sporu.

Skutečnou otázkou není „jestli dotace ano, či ne“, ale jaká mít kritéria pro dotování a odkud se budou peníze brát. Typický omyl odpůrců je, že peníze na dotace filmů jdou ze státního rozpočtu. Nikoli. Cest je více, ale u žádné nejde tvrdit, že občané platí přímé daně na filmy, podobně jako si platí na sociální a zdravotní péči, či na policii, armádu apod.

To, co navrhuje Mach, by fungovalo jedině v případě, že by své systémy dotací, pobídek a daňových úlev zrušily všechny ostatní státy a kdyby se u nás totálně změnila daňová zátěž. (Vzhledem k tomu, že daně nebyly nízké ani za Václava Klause, považujme tuto ideu za pouhé vzdušné zámky a druh denního snění, jímž trpí lidé spojení s institutem CEP). Namísto řešení problému by Mach a jemu podobní jen vytáhli jedno kolečko ze soukolí celého víceúrovňového systému, čímž ho zadřou, ale budou se přitom tvářit ohromně zásadově. Jde takřka o formu vandalismu páchaného na kultuře, v jemnějším případě o diletantství, které nemá nic společného se systémovým řešením.

Jaké tedy existují možnosti dotací (citováno z článku Heleny Uldrichové):

1) Podle formy podpory:
a) přímá (půjčky, subvence, dotace či prémie),
b) nepřímá (daňové slevy, záruka na půjčky);

2) Podle způsobu udělování:
a) selektivní (zpravidla na základě posouzení žádosti komisí),
b) automatická (zpravidla se určuje výpočtem podle daných kritérií).

Systémy podpory kinematografie ve státech Evropské unie většinou kombinují uvedené typy a umožňují tzv. vícezdrojové financování.

A co zatím platilo a jaké byly vyhlídky? (Následuje citace z článku Michala Procházky z roku 2006):

Základní variantou je další prodloužení platnosti tzv. diginovely, která přináší od roku 2008 asi 150 milionů ročně do Státního fondu z reklamy ČT. Jako všechna předešlá opatření z posledních let bylo i toto původně jen dočasným řešením, plánovaným na dobu digitalizace vysílání ČT, která má skončit v listopadu tohoto roku. Zápletka dramatu spočívá v tom, že pokud se výpadek peněz nenahradí do listopadu jiným zdrojem, přestane být Státní fond akceschopný. V roce 2012 by totiž „vydělal“ pouhých 42 milionů korun. Odvod korunového poplatku ze vstupenky tvoří při 11 milionech diváků zanedbatelnou sumu. Příjmy z půjčování starých filmů, které spravuje Bontonfilm a prodává akviziční společnost ABS, rapidně klesají. Kopie nejsou digitalizované, takže nejsou skoro hratelné v novém HD formátu televizí. Navíc stát může prodávat pouze díla stará maximálně 50 let, takže už přišel o práva například na populární filmy 60. let.

Mnohem štědřejší variantou se jeví zdanění příjmů z reklamy a teleshoppingu na komerčních televizích, ať už z jednoho, tří či pěti procent. I nepatrný procentuální podíl by přinesl značnou sumu a pomohl naplnit představu o „ideálních“ 400 milionech korun ve Státním fondu ročně (s přihlédnutím k plánované digitalizaci kin a filmových děl). Tento způsob vychází z toho, že samotné televize, financované reklamou, těží z kinematografie, ačkoliv za to dostatečně neplatí. Reklama ve vysílání se totiž dobře váže např. na staré i nové české filmy.

Třetí možností jsou peníze ze zdanění hazardu, byť připravovaná novela loterijního zákona počítá spíše s využitím těchto prostředků do sportu. Poslední cestou je financovat kinematografii ze spotřebních daní podle novelizace jejich zákona. Velmi teoretickou možností zůstává i program podpory filmového průmyslu, který třeba přináší úlevy na investicích tzv. zahraničním zakázkám v rámci známých vratek.

Oponenti nemají konkrétní návrhy

Zákonodárci nebyli dosud schopní prosadit nic, přestože variant je tolik. Prezident Klaus vetuje všechny rozumné pokusy o financování, abychom se aspoň trochu vyrovnali okolním státům, a jeho vycvičení papoušci z CEPu jako Petr Mach jen opakují nesmysly, které lze uskutečnit pouze na úplně jiné (jimi vysněné, ideální) planetě.

Lidé, kteří se skutečně zajímají o kulturu a nemluví jen v obecné rovině „to by mohl chtít dotace každý hudebník na svou kapelu“, pak debatují mnohem konkrétněji, kterým zahraničním modelem kritérií udělování podpory se inspirovat. Lidé žijící ve slonovinové věži liberalismu nebo se oddávající hospodské závisti vůči „rozmařilým umělcům“ se naproti tomu spokojují s povrchními a nepadnoucími přirovnáváními a nejsou schopni nabídnout nic realizovatelného.

Z natáčení filmu Ve stínu • Autor: www.vestinufilm.cz
Z natáčení filmu Ve stínu • Autor: www.vestinufilm.cz

Jako filmového recenzenta mě neustále trápí slabá úroveň většiny současných českých snímků, čas od času nechápu, jak mohl nějaký projekt dostat grant, a jiný naopak ne. Je mi jasné, že při natáčení filmů se dost často vyhazují peníze oknem. Ale kdykoli se podívám na státy, kde si jasně řekli, jakou kulturní politiku chtějí mít a podle toho zavedli transparentní systém podpory, není pochyb o tom, že to slavilo úspěch (viz data v článku Heleny Uldrichové).

Směrem k populismu a oslabení svobody

Připomeňme jen, že bohatou podporu maďarské kinematografie utnul až populista a nacionalista Orbán. Předpokládejme, že do jeho společnosti chce Václav Klaus se svými falešnými řečmi o svobodě patřit.

Paradoxem je, jak se největší liberálové nakonec přimykají k systémům, které svobodu potlačují. „Chcete svobodu, vydělejte si na ni“, říkají. Nikoli, „dokažte, že děláte dobré filmy a my vám umožníme dělat je dál, i s rizikem občasného omylu“.

Svoboda (a nejen svoboda tvorby) v tomto orbánovsko-klausovském pojetí není vůbec předem zaručena jako základní danost. Věci nevznikají z radosti či osobního zaujetí, ale z pouhého kalkulu. Neoceňuje se talent a originalita, ale míra konformnosti. Děsivý svět.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].