K připomínce vyhlazení Lidic vysílala v neděli Česká televize loňský stejnojmenný snímek producenta Adama Dvořáka, režiséra Petra Nikolaeva a scenáristy Zdeňka Mahlera.

Je pochopitelné, že ve chvíli, kdy není nic jiného po ruce a film Atentát od Jiřího Sequense z roku 1964 už je dost obehraný, se pro televizi veřejné služby jeví jako nejsnazší sáhnout právě po výpravné hrané verzi lidického příběhu. Ta je ovšem natolik problematická, že nemůže sloužit ani jako pomůcka při výuce historie (což by bylo na umělecké dílo stejně málo). Spíš by se dala použít jako výukový materiál, jak bychom se měli kriticky vyrovnávat s  filmovými reprezentacemi dějin - tedy jako téměř čistě negativní vzor.

FilmGalery ashx
FilmGalery ashx • Autor: Respekt

Následující text berte jako soubor poznámek k tomu, jak se na film Lidice dívat pozorněji a nebýt pouze dojati. Cílem není znevážit lidickou tragédii, ale spíše ukázat, že to jistým nešťastným způsobem dělá právě dotyčný film. Nepřijdu přitom s ničím zcela novým; jde o výtahy z dříve psaných textů a zároveň o doklad, že skepse vůči tomuto dílu může přicházet z mnoha stran. Kdo má zájem o původní, argumentačně rozvitější verze textů, z nichž tu čerpám, jde o: moji recenzi na Aktuálně.cz, recenzi Jiřího Peňáse v Lidových novinách,studii Petra Šafaříka v Literárních novináchblog Oty Horáka na stránkách Cinepuru.


1) Neschopnost pojmout masakr dostatečně působivě

Celý film vypadá příliš hezky a úhledně. Existují přitom zhruba dva základní legitimní způsoby, jak pojmout na plátně masakr. Jeden vybičuje expresivnost a bude krutě útočit otevřenými obrazy, dlouhými záběry a hrůzu vepíše postavám do tváří. Po jugoslávské fresce Okupace ve 26 obrazech (1978) od Lordana Zafranoviče či sovětském dramatu Jdi a dívej se (1985) od Elena Klimova už těžko jde točit něco slabšího; nezbývá než být na stejné úrovni, nebo jít ještě dál.


Druhý přístup oproti tomu nabízí velmi distancované, chladné modernistické snímky, které pojímají vraždění jako záznam mechanického plnění úkolů (za vzor se dají uvést třeba Hvězdy na čepicích od Miklose Jancsóa z roku 1967). Tento druh filmařiny se vyhýbá otevřenému líčení násilí, ale jde mu spíše o modelové postižení odlidštěné hrůzy.

fialova zuzana
fialova zuzana • Autor: Respekt

Lidice režiséra Petra Nikolaeva a producenta Adama Dvořáka zkouší trochu od obojího - vidíme tu odtrhávání dětí od matek, klapot psacího stroje úředníka evidujícího majetek i nástupy lidických mužů před popravčí četu, výstřely a padání těl. Ani v jednom ale snímek není důsledný. Mašinérie smrti nikdy nepůsobí dehumanizovaně, neustále nás něco nutí soucítit s vesničany (což by onen chladný záznam nedělal). Naproti tomu žádnou postavu nesledujeme dostatečně dlouho, aby její utrpení a smrt vyvolávaly intenzivní pocity; jde jen o soubor zkratkovitých ilustrací.

Masakr sám navíc trvá velmi krátce, což si jistě leckdo bude omlouvat tím, že „umění nemusí ukazovat všechno“ - ale zde ony náznaky vedou jen k tomu, že se násilí a děsivost nezaryjí pod kůži. Lidice jsou druhem filmu, kde prostřílení lidé umírají, aniž je vidět krev, nebo jim zásahy kulkou způsobovaly znetvoření. Hrůza podobných okamžiků je ale dána naopak agónií a nedokonalostí stroje na zabíjení (viz například kniha Jonathana Littella Laskavé bohyně, která do detailu popisuje, jak vypadalo nacistické vyhlazování vesnic v Sovětském svazu).

Přitom film jinak chce být realistický a expresivní, jenže v těch nejdůležitějších momentech jednoduše ucukne. Nechce být drásavý, jen ušlechtilý - a pro jistotu mrtvoly zalévá ještě nasládlým hudebním sirupem. Vůbec hudba dokonale ničí jakýkoli hlubší dojem už proto, že zní téměř neustále. Dílo zkázy pak dokoná nikoli hořící benzín, ale ustavičně zpomalované a trhané záběry.

Film Lidice
Film Lidice • Autor: Respekt

Dokonce by se dalo říct, že snímek Lidice z roku 2011 by se mohl líbit nacistům - protože přesně takto fešácký masakr by vyhovoval jejich „vkusu“. Vyznívá to o to paradoxněji, když si uvědomíme, že dílo jinak v publiku často vyvolává protiněmecké nálady.

Snímek je v tomto ohledu tedy vyloženou estetickou i historickou lží: ve skutečnosti na každého z lidických mužů stříleli tři členové popravčí čety - dva mířili na prsa, třetí na tvář. Poté jeden z poddůstojníků ještě pálil z pistole do hlav ležících mužů. Tvůrci Lidic ale dopřáli nebohým obětem jen po jednom výstřelu do prsou. Divákům tak mohli nabídnout detailní pohled na tvář mladého Karla (Ondřej Novák) - i ve smrti pohlednou. Také to je klišé a kýč.


2) Estetická lacinost a povrchní atraktivnost znevažující samu tragédii

Všudypřítomná, patetická a ilustrativně podtrhující hudba už byla zmíněna, nicméně stojí za to ji ještě připomenout jako největšího ničitele atmosféry.  Rušivé jsou i herecké šarže -  kdy by šlo vyjmenovat prakticky celé obsazení snímku. Horší než ustavičně šeptající Karel Roden (coby synovrah Šíma) či trpitelská Zuzana Bydžovská (coby jeho žena) je režisérský poklesek s figurkařením u postav vězně Petišky podaného Janem Budařem a dozorce hraného členem divadla Sklep a hudebníkem Robertem Nebřenským.

Ve scénách z vězení, v mnohém z hlediska hlavních témat Lidic opravdu zbytečných, je patrný záměr laciného úsilí o diváckou přízeň - Petiška a dozorci jsou především směsí, jež má uspokojovat široké publikum připomínkou malých radostí z figurek Hříšných lidí města pražského či Četnických humoresek. Podobě postava dalšího vězně, Poláka Kowalského: padělatel, ale milý chlap se vyjadřuje téměř výhradně v bonmotech za použití biblických citátů nebo více či méně hořkými glosami o božích záměrech. Pokus o civilní herectví a nenadbíhání divákům se tu zkrátka nekoná.

K tomu připočtěme i čistě na efekt vystavěné scény - bez přirozenosti, pravděpodobnosti i základní logiky.

a)  Jediného, náhodně přeživšího lidického muže Šímu po válce odvážejí ze znovuobnovovaných Lidic, aby nenarušoval pietní akt za mrtvé. Auto jede směrem od Lidic, vojáci vysadí Šímu uprostřed polní cesty a ujíždějí znovu dále od Lidic kdovíkam. Vysvětlení by se dala najít; ale první, co člověka napadne, je, proč se auto nevrátí zpátky. Aby Šíma mohl v jednom záběru být vysazen, zůstal stát a dívat se na horizont?

lidice film
lidice film • Autor: Respekt

b) Když se zase zastřelí policista spolupracující s nacisty, musí hodit „jidášské peníze“ do kamen - a to přesně tak, aby Šíma po příchodu místnosti viděl, jak se hořící bankovky válejí v malebné kompozici po podlaze a mezi nimi leží mrtvola s krásně čistým průstřelem hlavy. Sebevrahovo načasování, předvídavost, že bankovky vylétnou k kamen, a vůbec cit pro estetično (třeba že si nerozstřelil hlavu na kaši) nelze než obdivovat.

c) Efektnost za každou cenu nabízí hned úvodní „erotická“ scéna, která spočívá v tom, že ze sebe Roden se Zuzanou Fialovou strhávají ve včelíně oblečení, narážejí do zdí, shazují věci na zem. Aniž je však možné, že by mezi nimi došlo ke sexuálnímu aktu, z nějž by mohli mít i potěšení, celá „akční“ sekvence končí. Ve zlatavém světle si milenci něco zašeptají, a pak jedním střihem vychází Šíma ze včelína a venku je modrá tma. Odkud se před pár vteřinami vzalo ono zlaté světlo, není známo. Z možného citu se stává pouhá atrakce.

Přímo se vnucuje pomyšlení, že takové „dráždidlo" si má naklonit diváky, kterým by mohla být málo lidická historie. Prostě „sex sells" i ve snímku, který si chce vysloužit ocenění tím, že apeluje na nejvyšší lidské hodnoty. Z tohoto hlediska je způsob práce s erotickým motivem nemravný; a směšný zároveň.


3) Historické nepřesnosti zplošťující charakter postav a situací

Spouštěcím činitelem lidické tragédie byla mystifikační dopisová konverzace mezi Annou Marušákovou a Václavem Říhou, ženatým svůdcem a mladou dělnicí. Dopis pak považovalo gestapo mylně za důkaz, že se v Lidicích ukrývají parašutisté, kteří spáchali atentát na Heydricha. Skutečný Říha byl narozdíl od filmového sukničkář, který poměr s Aničkou naplnil i fyzicky. Takové posuny od rozporuplných, plnokrevných a chybujících lidí jsou ve snímku Lidice k nalezení u všech hlavních postav majících historický předobraz.

Historický Šíma (jmenoval se František Saidl) byl podle svědectví prchlivec, syna zabil ve rvačce třemi ranami nožem, nikoliv nešťastnou náhodou, jak sugeruje film. Šíma se zde po vynesení rozsudku pohnutě dívá po manželce, zatímco Saidl podle záznamů v soudní síni křičel na svědkyně: „Počkejte, vy mrchy, s vámi si to ještě vyřídím!"

Sentiment a tíhnutí ke klišé si také vynutí, aby se před popravou všichni lidičtí muži modlili. Ve skutečnosti mezi nimi bylo mnoho nevěřících. V předloze Zdeňka Mahlera je přitom scéna líčena takto: „‘Slyš, ó Pane, hlasy naše,' zvedla se z kouta farářova litanie, ‘volám k tobě, přijď!…' Ale neznabozi mu hořce vyčetli: ‘Důstojnosti, ten váš Pán si dává na čas!'." V Sokolovu od Otakara Vávry starosta Lidic před popravou vykřikne „Ať žije komunistická strana!“ – a stejně hloupě a poplatně vyznívá i nový filmový obraz Lidic.

film lidice
film lidice • Autor: Respekt


4) Dramaturgické nedořešenosti vedoucí ke zmatení nebo nezáměrně komickým efektům
Rvačka a synovražda se odehraje hned jako druhá scéna, kdy vlastně nevíme, kdo je kdo. Navíc je nasnímána tak, že to vypadá, že Šíma jde po synovi s nožem a zabije ho úmyslně. Konflikt vybublá z ničeho (nevíme, že syn otci zazlívá manželskou nevěru) a následné opakované scény naopak naznačují, že šlo o nešťastnou náhodu.

Nevíme ovšem, jestli si tím Šíma omlouvá vinu a jde o jeho vnitřní verzi události, nebo návrat zachycuje pokračování toho, co vidíme napoprvé. Film je dramaturgicky tak špatně poskládán, že ani nevíme, co je Šíma za člověka. S motivem se dále nijak nepracuje a „antická tragédie“ mizí do ztracena.

 Zřejmě vrchol špatné dramaturgie, která ústí až v nezáměrnou komičnost, představuje sekvence, kdy nic netušící Šíma vychází z vězení; střih, jede autobusem, vystoupí a běží po holé pláni a diví se, kam zmizely Lidice. Co se asi tak muselo honit hlavou autobusákovi, který cestujícímu prodá lístek a neprozradí mu, že cílová stanice už neexistuje? Zřejmě milovník kanadských žertíků…

Abyste tuto sekvenci dokázali přijímat s dojetím, nesmíte buď vůbec přemýšlet, nebo naopak vědět, že ve 40. letech se lístky neprodávaly u řidiče a zastávka nebyla přímo v Lidicích, ale nedalekém Buštěhradu. Jenomže to samozřejmě neví 99 % publika a film to neosvětluje.


5) Falešný soucit s nepravým hrdinou

Kolektivní tragédie Lidic se rozpouští ve zcela soukromé, melodramatické linii příběhu, který má být s vlastním tragickým faktem spojený nahodile. Páteří a jádrem příběhu se stalŠímův osud nikoli kvůli reálnému významu, ale proto, že působí díky své bizarnosti jako atraktivní vnadidlo, na které lze polapit „story“. Příběh lidického synovraha tak dostává zcela jiný etický rozměr, než mu přísluší. Že to s nešťastníkem zamává, je zřejmé. Rozhodně to ale nezamává s divákem, který odmítne hrát hru na osudový a symbolický rozměr.

Člověk chápe, že je to scenáristicky nesmírně přitažlivé a že autoři jsou omámeni představou, jak právě tohle bude fungovat. Jenomže soucit s opravdovými oběťmi tu je dosti teatrálně přenesen na oběť nepravou. Jsou to dva nespojité příběhy sešité k sobě tím, že prostá výpověď o Lidicích - o v podstatě nahodilé a na základě nicotných „důkazů“ provedené exekuci nevinné, ba nijak zvláště zajímavé obce - by se nejspíš jevila příliš obyčejná a nepřitažlivá. Je to vlastně podcenění látky i diváka a znevažování původní události.

film lidice
film lidice • Autor: Respekt

I pokud by byly pravdivé scény, v nichž se hrdina dožaduje u gestapa smrti a je ze vzpomínkové lidické slavnosti organizátory vykazován jako „podvodník“, není důvod povýšit je na místo ústředních point. Roli náhody byly věnovány spousty filmů a některé z nich ji demonstrovaly s velkou účinností. Podstata lidického zločinu však nespočívá v (údajných) okolnostech, za nichž byl jeden muž zachráněn před smrtí. Předvést lidickou tragédii se všemi náležitostmi jen didakticky a navrch ji „okořenit“ překvapujícím příběhem jedince je banální a laciné.


6) Zajímavější alternativy

Oto Horák i Pavel Šafařík nabízejí konstruktivně několik variant, jak šlo Lidice natočit, aby nebyly tak opatrné. Jak správně tvrdí, „umělecký čin musí být cosi nepředstavitelného“. Pro všechny ty, které už svrbí prsty a chtějí napsat milionkrát opakovaný nesmysl, že „kritik je ten, kdo by něco dělal, kdyby to uměl, ale jen radí, protože to neumí“, předem brzdím, ať si pořádně rozmyslí, co říkají.

Zaprvé – filmy točí především lidé, kteří mají štěstí točit, nikoli nutně ti, kteří to umějí. A hlavně: kritika ve smyslu „opravování“ a „navrhování alternativ“ je běžnou součástí tvůrčího procesu; kdo ji popírá, potlačuje sám princip umění jako stálého procesu. Většina filmů je špatná právě proto, že prošly málo komplexní dramaturgií. Kritika psaná ex post je výrazem svobodného myšlení. Kdo ji chce umlčovat, je despota ne schopný srovnat s tím, že si někdo myslí něco jiného než on. Na kritiku míněnou jako vážnou výzvu k zamyšlení se odpovídá jen rozumnou diskusí.

Uznávám samozřejmě, že východisko „film Lidice je národní kýč, na němž kromě jisté dávky řemeslné zručnosti není nic dobrého a bylo by nejlépe, kdyby vůbec nevznikl“, je silné tvrzení - od nějž je těžké odpíchnout se k  příjemné, nezávazné konverzaci. Ale obávám se, že tolerantněji to říct nejde. Nejde o potřebu ukázat svou přísnost a necitelnost, nýbrž snahu, aby naopak zavládlo citlivější posuzování toho, co považujeme za umění, jež nás kultivuje.

https://www.youtube.com/watch?v=pNPyiPsLJzQ

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte