Krištof Kintera má děti rád, ale straší je

Ještě do neděle je v Městské knihovně k vidění retrospektiva výtvarníka Krištofa Kintery. A neměli byste ji minout nejen proto, že je skvělá a že se tu skoro všechno hýbe, bliká, mluví či kouří. Výstava totiž dává ojedinělou šanci rozumět současnému umění. To není kritika jiných českých autorů, nýbrž konstatování, že Kinterovo dílo je výjimečně „divácké“.

Což v jeho případě neznamená podbízivě lidové, ale to, že se neobrací k problémům výtvarné scény a výtvarného umění, nýbrž ke každodennímu světu, jeho fungování a reflexi. Jeho umění je české ve své hravosti, ironii i kutilství, přitom má názor i energii a je mezinárodní ve své srozumitelnosti. Dalo by se dokonce říct, že jeho tvorba je příkladem, jak lze „aplikovat češství“ pozitivním způsobem.

Kinterovo umění je na první pohled vtipné a lehké, občas jsou to i jednorozměrné vtípky, ovšem takřka nikdy není banální - to spíš přiměřeně reaguje na banality naší současnosti. Expozice dělí exponáty do dvou křídel na „tmavé a světlé“. Ale dvojznačnost a tragikomičnost má v sobě v sobě ukrytou většina děl. Záleží jen na nás, co si připustíme. Na druhé straně není Kintera zatvrzelý kritik; nejenže ví, že sám je součástí dneška, ale občas je tu znát i jistá fascinace.

Kintera svou výstavu ve 2. patře pražské Městské knihovny pojmenoval Výsledky analýzy. Prý to myslel v ironicky v narážce na všeprostupující „jazyk ekonomie“, ale lze to brát i doslova. Jen s tím, že výsledkem tohoto procesu nejsou „tvrdá“ data, ale naopak to, co zbude po rozkladu věcí a procesů na základní prvky - po demontáži faktů, původních funkcí a všeobecně odsouhlasených významů. Kintera není mystik ani duchař: jen často zviditelňuje to, s čím se „v plánu“ původně nepočítalo, ale co se samo zrodilo v útrobách technicky vyspělé společnosti i jejích produktů.

Někdy věci pouze lehce „dohrává“ – jako když vymýšlí lidskou přírodu (palma z plechovek, kovová zábradlí coby splašení jeleni), přidá manažerskému křeslu skutečné dravčí perutě a „bezpečný kočárek“ vypadá jako malý obrněný vůz. Jindy vše posunuje do nečekaných kontextů a  předvádí surrealismus všedního dne (vrtačka zápasící či kopulující s vysavačem).

Jeho díla zhmotňují nejednoznačnost, obavy, paradoxy i touhy současnosti  – jako třeba skvěle vydesignované, ale k ničemu nesloužící spotřebiče nebo obří socha z lampiček Shiva Samurai (vydává životodárnou energii, kterou jí ovšem sami musíme dodávat). Nejtemnější a nejkomplexnější práce pak zachycují a „vyvolávají“ těžko popsatelné, ale intenzivně přítomné démony moderní doby, jakési mentální odpadky hladkého chodu civilizace. Někdy jen vyvřou v podobě podivné hmoty nebo vylezou z lyžáků jako )tvor s ušima, případně je autor poklopí kbelíkem, který pak nebezpečně bzučí. Můžou se z nich stát i malá frankensteinovská monstra - a nebo je Kintera nechá vstoupit do věcí, které obživnou a protestují proti světu, který je stvořil, i proti tomu, co měly „bezduše“ plnit.

Oné „odvrácené straně současnosti“ a rozrušování zdánlivě jasných pravidel odpovídá i instalace, která popírá jindy poklidný chod galerijní instituce. Jako bych byli v dílně nebo tam, kde se „dělá město“. Počínaje opravdovou sámoškou u vchodu přes bedny v rozích a popisky vyrobené tužkou na zdech až po vybourané sádrokartony, za něž se schovali Kinterovi známí mluviči – postavičky pronášející cosi podivným jazykem, které budí lítost i strach. U stropu zhasíná tu světlo a prskají dráty, pod nimiž má svůj příbytek mytický Plumbař a Čert poslouchá z rádia dnešní zprávy, z jejichž obsahu pak hystericky tluče na buben.

S „moderní mytologií“ a pohádkovými bytostmi dneška souvisí i závěrečná poznámka. Kintera v rozhovorech často opakuje, že má rád děti, ale kdo je vezme na výstavu, měl by počítat i s velmi odmítavou reakcí. Často se říká, že děti jsou čisté bytosti a připadá jim přirozená spousta věcí, které dospělí nedokáží přijmout a bojí se jich. Tady je to ovšem naopak: nad „živou“ nákupní taškou či havranem na stromě frajersky opakujícím fráze se velcí návštěvníci většinou pouze zasmějí a mají za to, že si tak dostatečně „odpracovali“ kritiku marketingu a nákupní horečky. Děti ovšem z hýbající se okurky a ptáka bimbajícího nohama často dostanou záchvat: jako by se děsily světa, do něhož mají dorůst, i ironizace konzumu.

Kinterova díla totiž jsou jako oživlé předměty z béčkového kingovského hororu. Jeho sledování nám připadá spíš směšné - ale to, že rekvizity vypadají komicky, ještě neznamená, že nejsou nebezpečné. Naopak, budou vás pronásledovat ještě dlouho po odchodu z galerie.