0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Dělníci kultury16. 7. 201212 minut

České komedie mentálně zamrzly v minulosti

Proč dnes humor v českých filmech nejiskří

Berte - prosím - tento text jako delší dovětek k debatě o současné české filmové komedii, jež se odehrála na letošním festivalu v Karlových Varech. Nevím, jestli to z odstupu vypadá, že jsme s Tomášem Baldýnským a Robertem Sedláčkem v nějaké zásadní opozici, nebo si notujeme (můj dojem je, že se spíš doplňujeme s vědomím, že problém má více stránek). Každopádně cítím, že by ještě pár věcí mohlo být řečeno.

Legrace nestačí

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Předně už jenom to, že veřejnoprávní rozhlas napadlo uspořádat na toto téma diskusi, svědčí o tom, že s českými komediemi posledních let je něco špatně a plně zapadají do schématu uvažování „za minulého režimu bylo líp“. Pro mnoho lidí je přitom podobné tvrzení týkající se jiných oblastí života nepřípustné, ale na komediích panuje celkem shoda. A lze si vskutku stěží představit, že za dvacet třicet let budeme s láskou vzpomínat na „klasické kousky“ z nultých a desátých let jednadvacátého století - protože žádné nejsou.

Doktor od jezera hrochů • Autor: Respekt
Doktor od jezera hrochů • Autor: Respekt

Jaké jsou příčiny tohoto stavu? Můžeme začít obecně tím, že je těžké vymyslet a zprodukovat něco, co dovede být vtipné a zábavné 90 nebo 100 minut - což je zase základní únosná doba, po kterou se dovedeme smát. Je tedy až fascinující, kolik špatných komedií trvá kolem dvou hodin, čímž celou agónii své nevtipnosti jen prodlužují. Z osobní zkušenosti například můžu potvrdit, že ani údajně divácky vděčné filmy od Zdeňka Trošky či Marie Poledňákové nevyvolávají v platícím publiku smích celou dobu projekce. Obvykle se lidé smějí jen půl hodiny až hodinu, pak už se jen uchechtávají, případně jsou ticho - a na konci obvykle i ti spokojení říkají „to byla ale blbost“. Srovnejte si to s komediemi, které obvykle považujeme za dobré, a zjistíte, že humor graduje až do konce a nikdo o nich po skončení neříká „to bylo blbost“, ale „bylo to super“.

Jistě se dá toto pozorování rozporovat jinými subjektivními zkušenostmi, ale berme ho statisticky. Podstatné je, že komedie jako žánr není „velká forma“, nevydrží sama o sobě dlouho. Pokud ji nezkřížíte s romancí, akcí nebo hororem, málokdy si vystačí jen tak. (Nebavíme se o antických divadelních komediích, ale o tom, jak se dnes točí filmy a jaký mají ohlas.) Všimněte si ostatně, že velkorozpočtové hollywoodské trháky (jinak též kódově označované jako blockbustery) mají v sobě velmi často humornou rovinu nebo minimálně jednu „hláškující“ postavu. Blockbustery jsou vždy kombinací žánrů, aby udržely pozornost a nabídly publiku co nejvíc – akci, napětí i humor.

Málo intenzivní

Legrace samotná je dnes prostě málo a málokomu se za ni chce i platit. Proto mezi nejúspěšnějšími filmy roku nebývají již desítky let komedie. Ano, v poměru náklady/výdělky jsou na tom úspěšné komedie lépe, ale poměr úspěšných „čistých“ komedií a úspěšných multižánrových blockbusterů za celý rok vychází lépe pro blockbustery.

Zase – můžeme se různě probírat statistikami, ale výsledek bude v dlouhodobějším horizontu takový, že blockbustery mají skutečné fanoušky; lidé se na ně těší dlouho dopředu a celkové zisky jsou pak vyšší.  Těžko také prodáte např. akční figurku na hraní pro děti z libovolné komedie, zatímco z libovolného comicsu nebo akčního animáku vždycky.

Vejdělkovi Muži v naději vykročili k titulu Divácký hit roku 2011 • Autor: Falcon
Vejdělkovi Muži v naději vykročili k titulu Divácký hit roku 2011 • Autor: Falcon

Zdá se tedy, že čisté konverzační a situační komedie jsou dnes pro kina skomírající žánr. Nač se snažit, když větší úspěch v dlouhodobějším měřítku mají televizní sitcomy? (Komedie v tomto médiu se má nopak čile k světu.) A proč by se někdo chtěl jít 90 minut smát za peníze, když se denně při surfování na netu zasměje zadarmo a víc? Proto lze vznést i poměrně silné tvrzení, že filmové komedie jsou ten nejnudnější žánr na světě. Chodit se do kina jen zasmát je prostě málo - a pokud to má mít cenu, musí být humor hodně drsný.

Ale přesně tohle zdejší úspěšné komedie nejsou. Hlavní výtkou vůči nim není, že jsou „nevkusné a pokleslé“, ale že jsou málo intenzivní a neboří žádná tabu. S tím souvisí i to, že filmy Zdeňka Trošky, Marie Poledňákové nebo Jiřího Vejdělka, abychom zopakovali jména lokálních hitmakerů, které za hranicemi nikdo nezná, se odehrávají mimo každodenní realitu.

Na rozdíl od filmů tvůrců jako Judd Apatow (Zbouchnutá), Kevin Smith (Zach a Miri točí porno), Sacha Baron Cohen (Borat, Bruno, Diktátor) nebo titulů jako Pařba ve Vegas, Ženy sobě či Šéfové na zabití se v českých filmech nesetkáváme s tím, že by hrdinové žili v současném světě, v němž jsme zvyklí na moderní techniku a jsme obklopeni popkulturou, na níž je možné se odkazovat. (Téměř kdykoli se v českém filmu objeví moderní komunikační nástroje, postavy s nimi neumějí zacházet a dělá se kolem toho trapný humor.) Chybí i reálné sociální problémy, které by působily, že se dějí lidem právě teď a tady. České komedie se odehrávají v jakémsi bezčasí a vypadají spíš jako reklamní katalog. Pokud o sobě tvrdí, že jsou romantické (jako tituly Líbáš jako Bůh/ďábel, Ženy v pokušení/Muži v naději), nezbývá než popřát upřímnou soustrast těm, jimž tak připadají, protože bídnost jejich života musí být nesnesitelná.

Ubít v sobě cit

Častou obhajobou těchto filmů bývají tvrzení, že si „lidé chtějí odpočinout“ a že „po práci a starostech všedního dne více nezvládnou“. K tomu lze říct jen toto: buď je to výmluva (kdo chce a někdy ho zajímalo i něco jiného, tak si čas a energii vždycky najde; kdo uměl rozlišovat dřív, umí to i za ztížených podmínek), nebo je to přiznání, že v sobě člověk nechal ubít veškerý cit. Ale to je opravdu jen smutná zpráva o sobě samém. Vypovídá to pouze o vyčerpání, a ne o tom, jestli jsou dotyčné filmy dobré. Komedie není dobrá, protože je to komedie, ale proto a tehdy, pokud je dobře napsaná, zahraná a natočená.

libas jako buh • Autor: Respekt
libas jako buh • Autor: Respekt

Existuje i oblíbený mýtus, kterým se zaříkávají všichni filmařští břídilové: jaká je dřina udělat komedii a jak je snadné udělat drama. Nikoli; je snadné dělat blbé laciné komedie a je snadné dělat blbá laciná dramata. Těžké je dělat obojí tak, aby se člověk necítil násilně manipulovaný, aby se nepodceňovala jeho inteligence a vtip; aby nám tragické i komické nazření světa rozšiřovalo dosavadní pohled na svět a neutvrzovalo nás ve stereotypech.

Úlevnost smíchu je samozřejmě složitější záležitost a existuje více psychologických hypotéz, proč se lidé smějí. Podstatné je, co smích kanalizuje,a jak filmy končí; nelze nic vyvozovat z izolovaných vtipů, filmy se dají hodnotit jen jako celek.

Robert Sedláček v diskusi zmiňované v úvodu naťuknul, že strašlivost a nesnesitelnost současných českých komedií je v tom, že obsahují líbivé a lživé tvrzení „blbci jsou jen ti druzí“. Doplnil bych to i další poselství, že „zlo neexistuje“. Když sledujete troškoviny, poledňákoviny a vejdělkoviny (dovolme si na chvíli toto hrubé generalizování), neexistují v nich klasické záporné postavy, nikdo není za nic potrestán, nikdo se nezmění, nikdo není odměněn za upřímnou snahu být lepší.

Porovnáte-li to s americkými žánrovými filmy, tam jde v zásadě vždy o velmi morální příběhy. Občas naivní, povinně přehledné a okatě výchovné, ale právě tím se přese všechno překračování hranic slušnosti udržuje jakési povědomí o pravidlech. Postavy jdou přes čáru, ale uvědomují si to. Pokud si to neuvědomí, neidentifikujeme se s nimi, ale vyslouží si pohrdání a výsměch. V nejsilnějším případě (např. komedií Sachy Barona Cohena) se útočí přímo na předsudky publika. „Chtěli jste se smát tomuhle, tak si to vyžerte!“

zeny v pokuseni • Autor: Respekt
zeny v pokuseni • Autor: Respekt

České filmy jsou naopak hrdé na to, že se vyhýbají tomu diváky usměrňovat. Jen jim potvrzují, že „život je takový, nelamte si s tím hlavu, buďte dál bezpáteřní svině,všichni okolo vás jsou taky, tak co; pokud jste poctiví, jste blbci“. V těchto filmech, které se absolutně nezajímají o nic, co by postavy přesahovalo v jejich pachtění se za co nejlepší dovolenou, bejvákem, případně co nejatraktivnějším partnerem či partnerkou, můžete vidět i jasnou příčinu toho, proč a jak vypadá zdejší politická nekultura. Tyto filmy nejsou únikem od špinavé a zkorumpované politiky (na niž jinak lidé mají potřebu nadávat), natož její kritikou, ale tvoří její společenské podloží.

Čímž se dostáváme do finále. V rozhlasové debatě jsme se s ostatními debatéry trochu kousli na tom, proč se vlastně u nás točí tolik špatných komedií; že i ty úspěšné jsou vlastně o několik úrovní horší než standardní zahraniční produkce. Důvody se dají vyčíslit i prostě: neexistuje dost talentovaných lidí, kteří by měli vztah k žánru a řemeslu (FAMU nechce „vyrábět“ komediografy); je tu málo dramaturgů, kteří by poskytovali režisérům zpětnou vazbu (takže si diletanti myslí, že to zvládnou sami); celkově bývá málo času na výrobu; od lidí, již financují filmy, vznikají absurdní požadavky na product placement – a tomu všemu se tvůrci dobrovolně podřizují.

Demence na entou

Robert Sedláček má pravdu, že výsledná díla jsou nakonec odrazem osobností tvůrců, kteří jsou ochotni ke kompromisům. Ničemu nepomáhá ani to, že fond pro rozvoj kinematografie nemá nastavená jasná pravidla udělování grantů, ale upřednostňují se spíše vážné umělecké filmy než komedie. S tím nelze než souhlasit.

Má to pak neblahý důsledek v tom, co popsal Tomáš Baldýnský: „Prosadit nedementní film je mnohem těžší než prosadit dementní.“ Místo toho tak houfně vznikají (opět Tomášovými slovy) „dementní filmy o dementních lidech, kteří se chovají dementně", což zní jako možná až příliš krutý popis. Problém ale není v případné urážlivosti (kterou by šlo rozšíři i o to, jací jsou potom tvůrci a diváci podobných děl), ale v tom, že se do značné míry vše redukuje na „technické“ problémy, takříkajíc chybějící infrastrukturu. Nejsou lidi, čas, peníze…

Jiří Vejdělek
Jiří Vejdělek

Můj postoj se liší v tom, že za hlavní problém, který toto všechno způsobuje, považuju ideologii. Ne v nějakém primitivním, otevřeném a stranickém, ale poněkud zastřeném smyslu, který si často plně neuvědomujeme. Pokud se podíváme do minulosti české kinematografie a odstřihneme čistě zábavné filmy postavené na zápletkách odehrávajících se mimo běžnou realitu (takřka vše od scenáristů Miloše Macourka a Jiřího Brdečky a jejich režisérů Oldřicha Lipského a Václava Vorlíčka; pamětnicky bychom mohli zabrouzdat k Martinu Fričovi a jeho snímkům s Vlastou Burianem či Hugem Haasem), zbývají nám jako nezpochybnitelný zlatý fond snímky, které jsou vždy zároveň společenskými satirami.

Vezměte si takřka cokoli od Smojlaka a Svěráka, Jiřího Menzela, Věry Chytilové: ať máte některé z jejich jednotlivých děl rádi, či ne, zaznamenáte tam viditelný „přesah“. Tedy přesah je možná dost zavádějící termín. Spíš by se mělo mluvit o zakládajícím motivu a příčině. Existuje problém, který vás štve, a uděláte si z toho legraci. Potíž ovšem nastává, že cokoli bylo za minulého režimu satirického či jakkoli jinak kritického, bylo to namířeno symbolicky proti celému zřízení, které bylo reprezentováno jednou stranou.

Šlo vždy o jakési vyjednávání, co vám projde, a tvůrci pak vtipy mohli chápat jako vítězství nad systémem. Leckdo může namítnout, že filmy byly státně financované a cenzurované, takže ona vítězství byla jen virtuální a nevedla k reálné společenské změně. Nemá však cenu to dál rozebírat, protože hlavní argument je jinde.

LÍBÁŠ JAKO ĎÁBEL (2012) | Záběry z natáčení • Autor: Respekt
LÍBÁŠ JAKO ĎÁBEL (2012) | Záběry z natáčení • Autor: Respekt

V Česku jsme se po změně režimu nedokázali adaptovat na jiné poměry. Satiry už nemíří proti „jednotnému“ systému, ale čelí bezbřehému chaosu, fragmentárním světonázorům a partikulárním zájmům. Neexistuje společné spiklenectví „my proti nim“ - a zároveň nenastupuje poznání „jedeme v tom všichni“. Proto jsou filmy jmenovaných i dalších tak bezzubé: vynechávají podíl naší viny na tom, že svým chováním podporujeme konzumní životní styl. Proto jsou tak mimózní i jinak zlé komedie Tomáše Vorla (Cesta z města, Skřítek, Ulovit miliardáře) - protože se tváří, jak kdyby se pořád zpozdile bojovalo proti jakémusi jednotnému systému.

Namísto toho, aby se ukazovala konfrontace různých životních stylů, které nejsou kompatibilní (možná to zní strojeně, ale je to základ vtipu většiny dnešních dobrých komedií), a namísto toho, aby se ukazovaly různé stránky absurdity toho, v čem z velké části dobrovolně žijeme, pořád se jen paranoidně hledají snadné terče a viníci; vše je pouze pitvořivě karikované. Místo trefnosti nastupuje křeč. Z humoru zmizela křehkost, vědomí lidské nedokonalosti a mnohotvářnosti.

A právě proto, že tohle většina českých filmařů necítí, neboť nechodí po světě s otevřenýma očima a neúměrně si ho zjednodušují, je většina českých komedií ze současnosti špatná. A skutečně to není dáno penězi a časem, nýbrž mentální zamrzlostí v dobách minulých. Neschopností adaptovat se na dnešek nikoli pouhou konformní přizpůsobivostí, ale naopak zostřeným viděním všech kulturních a jiných rozporů.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].