Čerstvé zprávy z AVU a NG

Novým rektorem Akademie výtvarných umění byl ve středu odpoledne zvolen Tomáš Vaněk. Sedmačtyřicetiletý předseda školního akademického senátu, šéf ateliéru intermediální tvorby a výtvarník známý tím, že získal Cenu Jindřicha Chalupeckého jako vůbec první autor používající pro svůj výtvarný projev sprej. Pamětníci vzpomenou, že tehdy v roce 2001 ve Veletržním paláci vystavil své šablonové interpretace obrázků Josefa Lady, které osvěžil jemnými erotickými motivy. A že z toho tehdejší šéf Národní galerie Milan Knížák úplně neskákal radostí.

Jsme o dvanáct let dál, Knížák si příští rok otevře vlastní soukromou vysokou školu a z Vaňka je rektor té, kterou po revoluci dával Knížák znovu dohromady. Soudě podle ohlasů na sociálních sítích jsou z toho studenti AVU nadšení. Není divu, škola už se nějakou dobu pohybuje v divném napětí: na jedné straně stojí konzervativní křídlo zastupované dosavadním rektorem, oproti Vaňkovi o generaci starším Jiřím T. Kotalíkem, a proti němu radikálně laděná strana, v jejímž čele stojí právě Vaněk. Spory mezi nimi vyvrcholily na začátku roku, kdy Kotalíka před odvoláním kvůli nehospodárnému nakládání se školou zachránil jen slib, že to změní k lepšímu.

Teď tedy bude mít Vaněk čtyři roky věci ve svých rukou. Může tak splnit své přání z volebního programu, podle něhož by se měla z Akademie stát „excelentní vzdělávací instituce, která si pěstuje a hájí různost názorových platforem“. Bylo by to pěkné - s oběma částmi věty totiž škola docela mocně bojuje, byť talentů má ve svých ateliérech až až. Jediné, co by to mohlo zhatit, je taková malá formalita. Vaňka ještě musí do funkce jmenovat prezident Miloš Zeman. Ale to je naštěstí také jediná chvíle, kdy do chodu školy zasahuje politika. A Zeman teď má snad důležitější starosti než šťourat do něčeho, co je mu blízké asi tak jako makrobiotická strava.

Výhoda této politické nezávislosti AVU se ukázala záhy. Zhruba v čase Vaňkova vítězství totiž rozeslal budoucí šéf Národní galerie (do funkce má oficiálně nastoupit až v lednu) Jiří Fajt veřejný dopis, v němž si stěžuje na momentální aktivity ministra kultury Jiřího Balvína, jenž funkci vykonává v demisi. Ten bez Fajtova vědomí sestavil poradní sbor pro Národní galerii, s nímž se teď schází a cosi s ním řeší.

Neprůhlednost těchto debat Fajta přesvědčila k dojmu, že „veřejně deklarované cíle Balvínova grémia slouží pouze k zastření úkolu jiného a hlavního. A tím je všemi prostředky zajistit petrifikaci současného rozložení mocenských struktur a klientelistických vazeb, které se v minulosti kolem NG vytvořily a které se mým příchodem mohou cítit ohroženy“. Kdo by snad nevěděl, co znamená petrifikace, je to „zkamenění“.

Je pravda, že Národní galerie je kamenná až hanba a leckdo se v ní kvůli tomu může cítit být Fajtovým příchodem ohrožen. Zvlášť když ve stejném dopise Fajt přiznal, že „současný stav NG, jak jsem jej za několik měsíců mohl blíže poznat, je na hony vzdálen ideálu, byť i pouhému naplnění poslání NG. Jistě není přehnané v této souvislosti hovořit o nutném restartu NG a to ve všech podstatných aspektech jejího fungování a činnosti“.

Takhle silně to před ním nikdo neřekl. Včetně jeho předchůdce Vladimíra Rösela, s nímž si mimochodem Fajt před čtrnácti dny notoval nad vínem po vyhlášení Chalupeckého ceny ve Veletržním paláci. Potíž je ale v tom, že budoucnost Národní galerie momentálně nemá v rukou ani Balvín, ani jeho grémium - a ani Jiří Fajt.

Jméno tohoto ústředního hybatele zatím neznáme, protože se na něm ještě neshodla formující se vládní koalice. Až nový ministr kultury bude moci určit, co chce s galerií dělat a jestli to bude dělat s Fajtem, anebo bez něj. Což je pochopitelně velká chyba. Kdyby byla stejně nastavená AVU, nikdy by nebyla tak přímá cesta k šanci, že snad teď s tamními poměry nový rektor zásadně pohne k lepšímu.

Vezměme to tedy jako poučení: když se může budoucnost stovek nejlepších umělců v republice obejít bez toho, aby do ní zasahovali politici, proč by se bez toho neobešla také galerie, v níž jednou budou vystavovat.