Stalo se módou nadávat na americké propagandistické filmy. Kdykoli se objeví v kinech snímek, kde americká armáda vyhraje nad kýmkoli (nejlépe mimozemšťany), automaticky se spustí vlna odporu, že Hollywood vymývá publiku mozky.

Otázka ale je, co by mělo být účelem tohoto vymývání. K tomu, jak složitě se proměňuje smysl, vliv a dosah propagandy, stojí za to uvést pár historických příkladů a současný stav si demonstrovat například na filmu Bitevní loď, který měl premiéru před uplynulým víkendem.


Vyloženě propagandistické filmy určené k posílení morálky vojáků se přitom v Hollywoodu točily jen ve 40. letech na podporu boje proti nacistům. Tyto snímky se – z dobře pochopitelných důvodů – ani nehrály ve zbytku světa. Když pak ale třeba na sklonku vietnamské války natočil John Wayne Zelené barety (1968), bralo ho vážně jen velmi málo lidí a film připadal většině publika směšný.

Velice zvláštní úlohu sehrála série Rambo – zatímco první díl líčil depresi válečného veterána, který se cítí zbytečný a obrátí se proti společnosti, která ho zavrhuje, druhý díl (v éře vzestupu Reaganovy vlády) umožnil hrdinovi vietnamskou válku napodruhé opožděně vyhrát a postavit se i proti domácím byrokratům. V druhém plánu pak šlo o symbolickou výzvu Sovětskému svazu – udoláme vás zábavou; tenhle film na pirátských videokazetách oběhne celý Východní blok a lidé poznají, že USA jsou nejsilnější mocnost světa. Zvláště si ale výzvu k emancipaci vzali Afghánci, kteří se dívali na třetí díl Ramba (doslova „věnovaný statečnému afghánskému lidu“).

V 80. letech vůbec měly pravicové, nebo řekněme „jetřábí“ militaristické filmy svou konjunkturu; dnes už si ale na tituly jako Rudý úsvit nebo jednotlivé kousky s Chuckem Norrisem (Nezvěstní v boji, Invaze U.S.A, Delta Force) málokdo pořádně vzpomene.

Otevřené konflikty Američanů s jinými národy ale jinak vůbec nepatří k běžnému kánonu hollywoodské produkce. Ideologie v hollywoodských filmech je často dosti zastřená. Největší rozmach invazijních filmů přitom probíhal v 50. letech – v žánru sci-fi, kde na Ameriku útočili už zmiňovaní různí mimozemšťané. Dobové publikum je podvědomě chápalo jako invazi Rusů nebo komunistů; v rozjitřené atmosféře „honu na čarodějnice“ se neustále paranoidně všude očekávali „reds under the bed“.

Pozoruhodné je, že právě v 80. letech mimozemšťané začali být ti hodní, utlačování a ponižování, a začali „volat domů“.

S pádem železné opony nastaly nakrátko 90. léta, kdy jsme zažívali všudypřítomnou „smrt ideologie“, „konec dějin“ a „uskutečnění liberálně-demokratické utopie“. Kinematografie produkovala postmoderní zábavu, u níž se už ideologie neměla o co opírat.

Typickým příkladem byl Den nezávislosti (1994), film o útoku mimozemšťanů na USA (a přímo i Bílý dům), kde ovšem absolutně nebylo možné odečíst, koho by mimozemšťané měli symbolicky zastupovat, jaký typ podvědomého strachu by měli zhmotňovat. V zásadě šlo jen o splátku německého režiséra Rolanda Emmericha zemi, která ho přijala za svého a on jí s pomocí nejmodernější technologie složil poctu – natočil film američtější, než by to zvládl jakýkoli Američan; aniž by tím ovšem něco zamýšlel. Ohromující významová prázdnota Dne nezávislosti z něj dodnes činí učebnicovou ukázku pouhé výplachové zábavy. O mnoho let později ji pak naplnila série Transformers.

90. léta přinesla ještě jeden invazijní, ale podstatně sofistikovanější sci-fi film – Hvězdnou pěchotu (1997) Paula Verhoevena. Na něm je pozoruhodné, že další evropský imigrant v Hollywoodu natočil něco, co (minimálně na první pohled) odpovídá té nejtvrdší militaristické (až vyloženě fašistické) ideologii. Kniha Roberta Henleina, z níž Verhoeven vycházel, ale byla pro film výrazně změněna a nepůsobí jako její přímá adaptace, ale spíše jako parodie. Je pravda, že na spoustu diváků to tak nepůsobí, a podle svých preferencí se na Hvězdnou pěchotu dívají bud jako na „cool krvavou řežbu“, nebo jako „kýčovitou a zvrácenou demenci“. Mimochodem, snímek opět neměl odkazovat k čemukoli aktuálnímu, šlo spíš o nadčasové sarkastické varování, jak snadno se lidstvo nechá zblbnout vojenskou propagandou.

Výrazně zlomový film v dějinách propagandistických invazivních filmů byl Pearl Harbor (2001) od Michaela Baye. Největší trauma v moderních amerických dějinách (do doby 11. září) tu bylo pojednáno lišácky tak, aby v žádném případě nepůsobilo rasisticky, resp. anti-japonsky. Japonci jsou zde představeni jako mlčenliví hrdí válečníci a úder, který způsobí americké vojenské základně, vypadá především jako úžasná atrakce – opravdu v onom původním smyslu slova jako něco, co vyvolává čirý úžas (a ne jiné emoce). Film jistě v určitém smyslu velebí americkou armádu a národ, ale těžko ho považovat za dílo, které umí vlévat do žil bojovnost – není bez zajímavosti, že právě po 11. září 2001 upadl podobný typ snímků v nemilost; všem najednou připadaly nepatřičné a hlavně nefunkční – proti teroristům nelze vést čistá a čestná válka (což práve Pearl Harbor v případě války s Japonci sugeroval).

U propagandy máme taky větší tendenci ji vítězoslavně odhalit a vzepřít se jí, pokud nám připadá nerealistická a kýčovitá. Proto se mnohem více lidí vysmívá a odmítá snímky typu Pearl Harbor, a mnohem méně lidí přijímá jako dost zákeřnou masáž filmy typu Černý jestřáb sestřelen (2001), které hrají na maximální realističnost, syrovost, špinavost, rychlé střihy, pohyblivou ruční kameru a údajně pouhé sledování akce. Právě naopak tady ideologie funguje nejlépe.

Ideologie je nefunkční, pokud je snadno odhalitelná a zesměšnitelná. Dokonalosti ideologie dosahuje tehdy, pokud určité obrazy přijímáme jako realitu. (Jde o variaci jedné definice ideologie jako „všeho, co reprezentuje imaginární vztah individuí k reálným podmínkám jejich existence", tedy veškeré systémy hodnot a způsoby zobrazování, které odrážejí společenský pojem údajné skutečnosti, a všechny mýty týkající se předpokladu jakési neproblematické, přirozené reality. Uf!)

Jinými slovy, ideologie nejsou jen jednoduše slogany na transparentech, nejsou to jen oficiální projevy nějakého režimu – ideologie je především žitá skutečnost, přijímání daného řádu věcí jako něčeho nevyhnutelného, v duchu „takový je život“, „to se musí“ apod.

Z ideologického hlediska je tedy mnohem nebezpečnější a účinnější taková Žena za pultem (či jiné, ještě mnohem přístupnější normalizační seriály) než tolik diskutovaný Major Zeman. Bond je ideologičtější než Rambo, protože jeho dominanci (reprezentující zájmy světové mocnosti) přijímáme jako méně problematickou (vlastně jen jako takovou oddechovou kratochvíli) než Rambovo otevřené vystupování proti určitým režimům. Tím, že se sám Bond baví svými akčními kousky, nám umožňuje bezproblémověji přijímat ideologii, která leží za ním. Můžeme ji zkratkovitě nazvat třeba „imperialismus bílého macho muže“. (A nemusíme přitom být ani tolik pohoršeni.)

Jak ale publikum v době po 11. září skutečně přijímá filmy, v nichž je obsažena obhajoba americké armády, různých válečných výpadů apod.? Neustále se předpokládá, že „Američané jsou hloupí, věří všemu, co vidí v médiích, a nic nevědí o okolním světě“, notabene, pokud jsou to teenageři.

Když ale sledujeme reakce na typicky militaristické filmy typu 300: Bitva o Thermopyly, zaznamenáme spíš to, že mladé muže baví hlavně výtvarná stránka (jednoduše ocenění technického řemesla; jakýsi až techno-fetišismus) a potom ocenění toho, jak vypadají herci. „300“ nemělo v Americe tolik vliv na nábor do armády ani posílení vlivu Republikánů, ale spíše na tom, že více lidí začalo posilovat ve stylu, jakým byli trénovaní herci v tomto filmu, a stále více lidí hraje počítačové hry, kde sami mohou kosit zcela virtuální nepřátele po stovkách.

https://www.youtube.com/watch?v=cp3646Zf8rg

Za poslední příklad, jak to dnes s propagandou není jednoduché, si vezměme avizovanou Bitevní loď (Battleship) podle známé stolní hry o potápění lodí. Tomuto dílu byla v celovečerní podobě jen implantována invazijní zápletka, a mimozemšťané zde opět nikoho nezastupují – jdou zde jen za mnoho jiných filmových mimozemšťanů.

Někteří diváci nyní dokonce váhají, nakolik si režisér Peter Berg spolu se svými scenáristy, dělá z celého příběhu legraci, protože tolik klišé (včetně černošského vojenského invalidy, který zvrátí celou bitvu o osud lidstva) nemůže být myšleno vážně.

Problém je, že Bitevní loď, stejně jako Den nezávislosti, nejsou parodie. Nezesměšňují žádný konkrétní předobraz, ani určité vypravěčské postupy. Pouze je replikují a zesilují. Jde tedy o pastiš – prázdnou parodii bez vzoru a bez humoru. Máme se přiblble usmívat, že vidíme něco blbého, ale onu blbost nemáme odsuzovat – máme si ji o to více užívat. Tento typ produkce nakonec všechny významy dokonale zacyklí. Nelze se zlobit, že takové filmy vznikají, nelze předpokládat, že budou působit jako náborový leták, nelze od nich nic chtít. Kromě toho, aby byly cool. Ideologie v nich je natolik viditelná, až se úplně zdevalvuje. Zůstávají nám jen vzpomínky na doby, kdy ideologie mohla fungovat i v takto otevřené podobě a smějeme se naivitě našich předků.

Osobně můžu říct jen to, že Bitevní loď zase takový nářez není, a jediné, co na něm stojí za pozornost je zvuk, který dokáže rozvibrovat vnitřnosti. Stírání hranice mezi zvukovými efekty a hudbou tu dospívá do svého dosavadně vrcholného stádia.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte