Akční Sněhurka možná předčí i Hobita

Zatímco v Česku máme pohádku o Sněhurce zafixovanou spíše v „hororové“ a vyprávěné verzi od bratří Grimmů, v paměti amerických diváků se nejhlouběji usídlil Disneyho roztomile kýčovitý muzikál z 30. let, který tehdy oslňoval možnostmi barvy a zvuku.

Pomineme-li několik pornofilmů, každý nový americký snímek se sněhurkovským námětem se tak snaží publiku vysvětlit, že tentokrát se jde zpět ke kořenům a taky se budeme bát.

Nejen kolem Sněhurky, ale i jiných klasických pohádkových či mytologických postav (Karkulka,Král Artuš,Robin Hood) se v posledních letech vzmáhá tendence představovat jejich „skutečné příběhy“ – což znamená strhnout háv idealizace, do(vy)mýšlet si pseudo-historické souvislosti, případně představit nám osudy „autenticky“.

V případě Sněhurky to také znamená řešit problém, jak dnes vyprávět příběh založený na výrazné pasivitě hlavní hrdinky – něco takového je už politicky i komerčně nepřípustné. Která dívka by se chtěla identifikovat s postavou, jež je jenom krásná, hodná a pasivně čeká na prince? A který mužský doprovod by chtěl sledovat děj, v němž není pořádná akce, ale jen zpívající zvířátka?

https://www.youtube.com/watch?v=yr48OVs50dw

Film Sněhurka a lovec, kteří právě přichází do českých kin, řeší obojí poměrně radikálně a vůbec se nemusí bát srovnání s propadákem Mirror, Mirror (u nás měl premiéru před několika měsíci jako Sněhurka). Režisér Tarsem Singh ho pojal spíše jako přebarvenou komedii s prvky indických muzikálů. Jako ve všech svých dílech upozorňuje Singh i zde vizuální stránkou na umělou povahu vyprávění, jimiž se dětem snažíme vštěpovat základní hodnoty. Zatímco dříve, např. Pádu a Válce bohů, poukazoval zviditelňováním umělosti Singh tragédii lidského údělu (v duchu „o životě hrdinů se musejí vyprávět lži“), ve Sněhurce mu slouží hlavně k parodii. I Singh Sněhurku pojal jako velmi emancipovanou a akceschopná dívku, ale zároveň dbal na to, aby se děti bavily scénkami s groteskně zlou královnou, kterou ztvárnila Julia Robertsová; jíž vlastně v současnosti nezbývá nic jiného než si utahovat z toho, jak její půvab odkvétá.

V Hollywoodu se vůbec jeví stárnutí hvězdných krásek jako velké téma – ve Sněhurce a lovci je zase věnováno hodně prostoru královně v podání Charlize Theronové, která mládne a stárne podle toho, kolik magické energie musí vydávat; většinu totiž spotřebuje na „údržbu fasády“. V zásadě můžeme tento snímek číst jako souboj dvou ženských hvězd: 37leté Theronové, jejíž až počítačově dokonalá tvář ji často omezuje ve výběru rolí (a kvůli tomu se před lety pokusila vystoupit ze škatulky snímkem Zrůda), a vycházející 22leté hvězdičky Kristen Stewartové, jíž dosud nejvíc slávy přinesla sága Twilight (Stmívání).

Sněhurka a lovec dokonce zachovává i schéma této hororovo-romantické série: o postavu Stewartové usilují hned dva nápadníci. V Twilightu však hodný upír Edward a ještě hodnější vlkodlak Jakob chtějí hlavní hrdinku Bellu bez toho, aniž se musela jakkoli aktivně projevit. Zde má neotesaný lovec, který alkoholicky teskní po zemřelé manželce, a uhlazený mladý vévoda, jenž Sněhurku miluje od dětství, co do činění se zjevně výjimečnou a vyvolenou dívkou nadanou kuráží a dobrotou, jež má až léčivé účinky (především na bandu nerudných trpaslíků).

Kdo chce, může si do Sněhurky a královny Ravenny promítat i dva odlišné modely, jak se někdo stává hvězdou: někomu bylo prostě dáno a stačí ho objevit (tak jako Sněhurku) a někdo se musí probojovávat nahoru pomocí velmi ostrých loktů, přičemž neustále trpí strachem z toho, že přestane zářit a objeví se první vrásky (jako Ravenna).

Až potud by to nicméně pořád nebylo extra zajímavé a mělo by cenu o filmu mluvit právě z hlediska toho, jak Hollywood nakládá s krásou svých hvězd, o střídání generací a o tom, jak se mu daří oslovovat se starými příběhy nové diváky – přičemž ty „staré“ nechává bezohledně bokem.

https://www.youtube.com/watch?v=0Moa6lGuhw4&feature=fvst

Film mohl skončit jako mnoho jiných fantasy přehlcených počítačovými triky, kdyby ho nerežíroval celovečerně debutující Rupert Sanders. Ten dílu vdechl natolik uhrančivou atmosféru, že se u každé scény až bojíme, aby to vzápětí něčím nepokazil. Na mysl se vkrádají srovnání, že tak nějak v době své premiéry musely působit třeba Zloději času od Terryho Gilliama, Legenda od Ridleyho Scotta či Jestřábí žena Richarda Donnera.

Leckomu může nová Sněhurka svým modelem putování temnými močály i čarovnými lesy připomínat spíše Nekonečný příběh, Pána prstenů či Princeznu Mononoke, ale oproti starším tvůrcům má Sanders schopnost živěji kombinovat hyperstylizovanou filmařinu a špinavý realismus. Dříve od sebe fantasy často odlišovaly „realitu a sen“ (a točily se dva typy scén) nebo si nějaký tvůrce vybral jen jeden přístup (a byl buď za naturalistu nebo idealistu). Ale Sanders, který dělal reklamy na konzolové hry, si už léta buduje přístup, kdy je možné do jedné roviny dát civilní, fyzické i nadreálné prvky. Proto může natočit akční scény takřka „reportážně“, kdy se objektivu kamery mihotají světelné odlesky nebo na ni dopadají kusy bláta, a kdy jsou přechody mezi různými rovinami reality a vnímání díky své hladkosti takřka neznatelné.

Když Sněhurka uprchne z věže skokem ze skály do moře, vylézá z příboje a na pláži na ni „čeká“ kůň, je to trochu jako kdyby pěšák v úvodní scéně Zachraňte vojína Ryana nasedl na jednorožce a odcválal za duhou. Atmosféra scény se pohybuje těsně na hranici úžasu a směšnosti, a čím déle film trvá, tím méně máme potřebu se těmto střetům rovin reality pošklebovat.

Vyloženě hypnotického účinku, kdy definitivně máme podlehnout síle fikce, se dosahuje vzápětí, kdy Sněhurka v čarovném lese vdechne výprašky nějaké rostliny a propadá halucinacím – na konci sekvence je obklopená větvovím stromů, jež při pohledu z ptačí perspektivy připomíná spleť mozkových závitů; jako by se postava i divák stali zajatci své vlastní mysli, která už nedovede rozlišovat.

Pro lepší pochopení Sandersova nezvyklého a slovně těžko zprostředkovatelného stylu doporučuju minimálně tyto reklamy: Nejlépe je ono propojování rovin reality vidět u spotů na Call of Duty a Xbox, velmi netradiční jsou upoutávky na Wolverina či Halo 3; naprosto unikátně dovede udělat i reklamu na pivo.

Sanders ve Sněhurce nenadužívá zpomalené záběry, nepokouší se nás vylekat silnými zvukovými efekty a „bafáním ze tmy“, nenechá viset hrdiny ze srázu za ruku a vůbec se velmi úspěšně vyhýbá většině formálních klišé. Filmu jistě škodí drobné nelogičnosti (např. čí polibek byl z pravé lásky), heroický patos (Sněhurčin proslov o „žhavém železu v srdci, z něhož jde vždy ukout meč“) i příliš urputnosti, s níž se komponují téměř všechny scény. Člověk se z toho náporu může snadno cítit přehlcen a nemusí mít chuť dát si tuto podívanou znova.

Ale jako příklad toho, jak pohádkové příběhy, které i s písničkami zabíraly 80 minut, v dnešní době dospívají v komplexněji pojaté dvouhodinové fantasy, vychází Sněhurka a lovec jako výjimečně pozitivní příklad. Hollywood paradoxně nechce jednoduché vyprávěnky před spaním, ale poskytnout publiku delší zážitek. Tentokrát je naštěstí vyplněný solidním materiálem.

Přerod jednoduchých pohádek vychází silně z ekonomických příčin (imperativ dát lidem za jejich peníze hodně muziky a zahltit je vjemy se stává aktuálnější než kdy předtím), zároveň ale souvisí i s tím, že všechny pohádky už byly zparodovány v animovaných filmech a těžko se k nim vracet zpět ve vážné podobě.

Diváci jsou sice dnes stále déle udržováni v jakémsi více či méně infantilním stádiu (např. nikdy se netočilo více komiksových filmů), ale přitom chtějí mít pocit, že zas tak infantilní nejsou, ale naopak vše umějí vnímat komplexně a (proto „složitá a mytologická“ fantasy místo pohádky). Této poptávce pak vyhovuje i nabídka.

Jistě to nese i nějaké vedlejší následky, jako je třeba právě míšení různých mytologií (Sněhurka je nesoudržně křesťanská i pohanská) a náhlé nevysvětlitelné zvraty v ději. Ale celkově vychází nová Sněhurka jako modernější a z filmařského hlediska vynalézavější film než třeba Pán prstenů; lze se i domnívat, že letošní Hobit Petera Jacksona bude spíš konvenčnější podívaná. Sám Jackson už jako producent objevil tvůrce s čerstvějším viděním – Neila Blomkampa, jemuž produkoval sci-fi District 9. Sněhurka a lovec se stává takovýmto Districtem pro žánr fantasy.