Újezd byl naše klubovna. Od té doby se ale všechno proměnilo

Je pokročilá noční hodina někdy na konci devadesátých let. Jako obvykle sedíme s partou v prvním patře pražského klubu Újezd. Je úplně narváno, v mlžně zakouřeném prostoru to hučí jako v úle, nad tím vším se z beden nese hlasitá hudba. Někdo u stolu dostane šílený nápad: vyběhneme na petřínský vrch ležící hned za okny, vyšplháme na vrchol zamčené rozhledny a tam si dáme jointa. Docela riskantní podnik, ale pro sotva plnoleté kluky v tu chvíli přesně to pravé. Autorem je někdo, koho znám z Újezdu jen od vidění, tahle spřízněnost ale stačí. Zhruba o hodinu později jsme zpátky u stolu, kde se nic moc nezměnilo, ale spiklenecky se na sebe křeníme: právě jsme zažili něco, o čem ostatní nemají ani tušení. 

Újezd byl místem, kde měl člověk pocit, že se může stát cokoli. Vždycky jste tam mohli někoho potkat, ať už kamaráda, nebo cizího člověka, zapříst rozhovor, prožít krátký románek nebo dobrodružství. Když jsem si před pár dny přečetl, že tenhle podnik končí, odšpuntovalo to ve mně silné emoce. Ten zvláštní, třípatrový organismus s temnou putykou ve sklepě, denním barem v přízemí a noční kavárnou v prvním patře, to vše vmáčknuté do malého domku na pomezí Smíchova a Malé Strany, tu byl pro mě v podstatě odjakživa.

Chodil jsem tam od pozdní puberty s přestávkami po celý dospělý život, tedy skoro třicet let, byť v poslední době už jen zřídka. Především v onu rozhodující dobu na prahu dospělosti to byl ale prostor, kde jsme s partou kamarádů trávili tolik času, že jsme mu přezdívali druhý obývák. A soudě podle vlny nostalgických reakcí, které zpráva o zavření legendárního podniku vyvolala, jsme nebyli sami.  

Skutečnost je samozřejmě trochu prozaičtější. Končí čtyřčlenný tým, jenž Újezd posledních třicet let provozoval a vtiskl mu jeho současnou tvář. Důvodem je vysoký nájem a nízká návštěvnost, která už jeho provoz neutáhne. Majitel budovy, jenž podnik po roce 1989 založil jako první soukromý klub v Praze, však tvrdí, že ho chce udržet naživu. Újezd tedy možná definitivně neumírá. Rozhodně ale končí jedna velmi dlouhá a výrazná kapitola, která ve druhé polovině devadesátých let ovlivnila spoustu z nás. Pro svědky je to příležitost k mírně nostalgickému zamyšlení nad tím, co podobná místa vlastně znamenala a co s nimi odchází.