Nikdy jsem nechtěla být druhá Ledecká, ale první Maděrová

Na prosklených dveřích v sídle TJ Dukla Liberec jsou přilepené fotografie snowboardistky Zuzany Maděrové ze svahu olympijského Livigna a u nich vzkaz: Zuzko, děkujeme za zlato. Podobně vyzdobená je nástěnka uvnitř budovy. Tvář Maděrové není jediná, kterou lze v jinak kancelářsky strohých útrobách armádní Dukly najít. Fotografie připomínají také olympijské úspěchy Evy Adamczykové, Ester Ledecké, Kateřiny Neumannové nebo Aleše Valenty. Právě mezi ně se teď dvaadvacetiletá sportovkyně svým olympijským úspěchem v paralelním obřím slalomu zařadila. 

Od jejího triumfu uběhly skoro tři týdny a Maděrová už je ve víru příprav na další závody sezony. Když dorazí do sídla svého domovského klubu, z kanceláří vycházejí gratulanti. Chtějí se s ní vyfotit, prohlédnout si medaili nebo jí předat památeční výtisk deníku Sport s obřím titulkem „Zlatá Zuzana“. Od návratu z Itálie to je všude podobné. Sportovkyně přiznává, že na takový zájem není zvyklá, ale dodává, že si ho užívá. „Jsem extrovert, mám lidi ráda. A na liberecké Dukle je to pro mě výjimečné, protože mě tu dlouhodobě podporují,“ dodává Maděrová, která kromě trénování a závodění také plete a projektuje silnice. 

Jet spolu by bylo nejlepší 

Dukla sídlí téměř pod Ještědem, na jehož sjezdovce známé jako F10 Maděrová v dětství s jízdou na snowboardu začínala. Inspirací jí byla starší sestra Anna. Nebylo to poprvé – pokaždé když začala s novým koníčkem, mladší ho hned chtěla zkusit také. „Když bylo Zuzce sedm, určitě jsem jako starší ségra nebyla nadšená, že se za mnou na snowboardu plahočí lístečkem. Ale ona byla hodně rychle lepší než já,“ popisuje Anna Maděrová s tím, že na rozdíl od sestry není soutěživá a v životě si našla jiný směr.