Vím, že nic nevím

Pokud člověk sleduje světový ekonomický tisk (a nejrůznější prestižní ekonomické blogy) získává v posledních dnech a týdnech pocit velké bezradnosti. Silné názory pomalu, ale jistě utichají a mizí (naštěstí). Kdo má trochu studu a inteligence nebouchá teď do stolu, ale opatrně váží slova a rozhlíží se kolem. Starodávné „vím, že nic nevím“ se stává heslem dne. A do toho se den ode dne zhoršují čísla. Běžně se dnes dočteme prognózy, které eurozóně věští v příštím roce pokles až o čtyři procenta. A to už je opravdu hodně.

Vezměme si čtvrteční snížení úrokových sazeb Evropskou centrální bankou (ECB). ECB snížila sazby o rekordních tři čtvrtě procenta, nikoho to ale obzvlášť nedojalo a na nikoho to moc nezapůsobilo. V situaci, kdy banky nejsou ochotny půjčovat, není cena úvěrů rozhodující. Mají-li banky dojem, že jim věřitelé nevrátí peníze, je cena úvěru nepodstatná (koneckonců to jsme u nás do určité míry zažili mezi lety 1997–2000). Za druhé je tu otázka, zda neměla ECB snížit úvěry daleko dříve a razantněji. Snížení sazeb v eurozóně je přesto správné. Je také důležité jako psychologický signál: bereme situaci vážně, chceme proto něco dělat, máme v úmyslu peníze zlevnit.

…

Americká vláda připravila program TARP, který měl mimochodem stabilizovat a oživit bankovní sektor a především ho přimět k úvěrové aktivitě, k tomu, aby obnovil úvěrování podniků a podnikatelů, zkrátka reálné ekonomiky. Jak ale ukazuje graf ze serveru Calculated Risk (calculatedrisk.blogspot.com) spíše to vypadá tak, že americké banky „hrnou“ peníze z vládní podpory do tříměsíčních vládních dluhopisů. Prudce totiž klesá výnos z těchto dluhopisů a to se může stát pouze v důsledku výrazně rostoucí poptávky. Takto ale „reálná ekonomika“ moc rychle „neožije.“

Americký vládní plán na oživení ekonomiky se už asi třikrát úplně změnil a teď se čeká až ho nový tým Baracka Obamy v lednu zase znovu překope. Tyto proměny jsou dokladem onoho tápání („vím, že nic nevím“) v praxi. Na jedné straně je dobře, že politici záchranný plán pružně předělávají (lepší než aby dogmaticky trvali na něčem, co nefunguje), na druhé straně schéma, které se pořád mění, ztrácí na kredibilitě a to dokonce volným pádem (a teď babo raď!).

…

V Británii i v USA se stále více uvažuje o tom, že bankám, které budou žádat státní pomoc, budou předepsány úvěrové limity a nebo se stane jejich hotovost předmětem trestné daně. Jenže co když banky raději zaplatí trestnou daň než aby úvěrovaly někoho, kdo jim peníze nevrátí? Co když budou vytvářet umělé podniky, ze kterých lze peníze rychle stáhnout? A jak se sám stát stáhne ze své nové „znárodňovací role“ v ekonomice? Nepřijdou spíše na řadu další sektory (například energetika)?

…

Na dalším dvou grafech ze serveru Econbrowser vidíme, že prodej nových automobilů se v USA v listopadu meziročně snížil o čtyřicet procent, moc lépe na tom není ani prodej malých dodávek.

Čtyřicet procent už je ale číslo srovnatelné z Velkou Depresí. A teď si vezměme, že ztráta General Motors činila již v loňském roce 38 miliard dolarů. Kolik asi bude tato ztráta činit za letošek?

Má se americkému automobilovému průmyslu pomáhat (a chránit miliony pracovních příležitostí) dalšími zvláštními finančními injekcemi kongresu nebo stačí využít schválený balíček a nebo se bude čekat na Baracka Obamu (nové vedení se silným mandátem a vyšší důvěryhodností).

Stále více ekonomů ale navrhuje tzv.předjednaný bankrot. Pokud se v rámci takového předjednání vzdají odbory, banky a dodavatelé některých nároků, může to stále ještě dopadnout „relativně“ dobře.

…

Americká centrální banka přistoupila k tzv.quantitative easing (množstevní uvolnění peněz). Centrální banka už nesleduje cenu peněz, ale jejich množství v ekonomice. Fed nakupuje „za nově vytištěné peníze“ všechny možné cenné papíry a podíly ve firmách. Centrální banky v USA a v Británii budou ve stále větší míře půjčovat přímo firmám apod.

Zastaví to deflaci? V Japonsku 90.let ani tohle nestačilo. A lze vůbec deflaci zastavit, když se o ní stále více píše a lidé o to masivněji odkládají spotřebu? A co když obavy z poklesu cen velmi rychle vystřídá masivní inflace (důsledek rozdávání peněz)? Vím, že nic nevím a Ben Bernanke bych být nechtěl.

…

Ropa se dostala pod čtyřicet pět dolarů za barel. Kde jsou ti ekonomové kteří ještě před pár měsíci říkali, že ropa roste proto, že Indové a Číňani chtějí jezdit autem? A teď už nechtějí? Kde jsou ti, co říkali, že ceny potravin rostou proto, že Indové a Číňani si dávají dvě teplá jídla denně? Teď si je už nedávají? (Nepsal jsem to náhodou taky?).

…

Podle mnohých ekonomů se lze finanční krizi bránit jenom na základě mezinárodní spolupráce. Merkantilistické státy s vyrovnanými financemi a orientované na vývoz (Čína a Německo), které tlumí domácí poptávku musí přijít s nejrazantnějšími „balíčky“ na oživení domácí poptávky (viz.Martin Wolf ve Financial Times).

Jenže Německo váhá a na oživení ekonomiky dá sotva pár miliard eur. Lze se ale Angele Merkelové tolik divit? Za prvé je Německo hrdé na svůj vyrovnaný rozpočet. Za druhé si tamější politici myslí, že mediální katastrofismus je přehnaný. Za třetí jí ti samí ekonomové, kteří dnes radí masivně utrácet ještě před pár měsíci radili neutrácet. A za třetí je tu příklad Helmuta Kohla ten se také při sjednocování Německa spoléhal na politický instinkt spíše než na rady ekonomů. Dopadlo to dobře? Vím, že nic nevím.

…

Vezmeme-li si velikášské a patetické nápady francouzského prezidenta Sarkozyho, které na svět a Evropu chrlil v posledních měsících, je jeho oživující balíček (26 miliard euro, tedy 1,3 procenta francouzského HDP) nakonec vlastně docela konzervativní: stát pomůže automobilkám, postaví čtyři nové linie TGV, nový kanál severně od Paříže. Pak se taky sníží sociální odvody menším podnikům. Analytici poukazují na to, že plán je dobrý spíše do budoucna než aby pomohl momentálnímu probuzení z infarktu.

…

Vím, že nic nevím. Za to vím, že Jaroslav Míl jako vicepremiér pro ekonomiku je slabý. Topolánka nebo Římana v ekonomických znalostech moc nepředčí a hlavně nezastíní. S nějakou PR a mediální agenturou by to mohl navenek marketingově zvládnout, obsah to ale mít žádný nebude. Míla můžeme spíše chápat jako lobbistu energetických firem. Zahraniční renomé má nulové. (Když nebude vědět kudy kam, jistě poradí euroskeptici z CEPu, pseudolibertariáni z VŠE, případně z centrální banky).

Čtvrteční audit: Psychovazby v ODS a jinde

Středeční audit: Co napadá Bendla a Béma

Úterní audit: Nikdo nic nepředpověděl

Pondělní audit: ODS, Klaus a nová strana