Debata mezi zastánci pokračování rozpočtových a měnových stimulů na jedné straně a mezi zastánci okamžitých vládních úspor na straně druhé pokračuje.
Deník Financial Times přinesl výměnu názorů mezi britským ekonomickým historikem Niallem Fergusonem a Bradem De Longem, profesorem z kalifornského Berkeley.
DeLong tvrdí, že státy jako Řecko, Irsko, Španělsko, Portugalsko a Itálie musí přijít s úsporami a škrty. Německo, Británie, Amerika a Japonsko naopak nemusí. Dluh těchto států je hodnocen finančními trhy velice dobře a to nejlepší, co mohou tyto státy udělat, je angažovat se v koordinované globální expanzi. V expanzi fiskální, monetární i bankovní. Až bude expanze neúnosná, trhy na to samy upozorní. Zatím tak ale nečiní.
Ferguson praví, že keynesiánci se nic nenaučili a nic nezapomněli. Srovnatelné úrovně dluhu jako dnes měly Spojené státy pouze za 2. světové války, ale činit tak v době míru je bezohlednost. Ferguson cituje průzkumy veřejného mínění na obou stranách Atlantiku, které ukazují, že veřejnost je znepokojena úrovní státního dluhu. Politika státu má být taková, aby vyvolávala důvěru občanů a soukromého sektoru.
…
Zajímavé je, že Ferguson tvrdí v podstatě totéž, co řekl německý ministr financí Wolfgang Schauble. Schauble praví, že německá vláda je přesvědčena, že snížení rozpočtového schodku je důležitý faktor, který bude stimulovat poptávku, nikoli naopak.
Němci se obávají o hodnotu svých peněz a velmi je zajímá, zda jsou veřejné finance uříditelné či nikoli. Snižování schodků znamená zároveň snižování nejistoty a to bude stimulovat poptávku, alespoň na německé občany to takto prý bude fungovat.
K tomu bych snad dodal, že s žádným vědeckým poznáním tyhle zajímavé úvahy nemají nic společného. Je to takové politické „wishful thinking“. Může to tak být (třeba v pořádkumilovném Německu), ale také to tak být vůbec nemusí. O tom, že by snižování schodků stimulovalo koupěschopnou poptávku v učebnicích nic není a asi nic nebude.
Jinak platí tři věci: žijeme v globálním světě a „izolované pravdy“ jsou k ničemu. Kdyby začala omezovat poptávku najednou Amerika a třeba i Čína, začali by Němci první volat po její stimulaci.
Za druhé vše souvisí s měnovým vývojem, od kterého jaksi nelze abstrahovat. Pokud svět čeká vleklé období deflace, je měnová stimulace logická. A za třetí platí, že pro menší otevřenou ekonomiku tyhle úvahy moc neplatí. Efekty stimulace by skončily většinou za hranicemi. Takže nám nezbývá než snižovat schodky rozumným tempem a nezabít po cestě ekonomický růst. Ten ale stejně především stojí a padá s růstem německým a eurozónou.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
