Slunce z Brna asi nezasvítí

Po verdiktu Ústavního soudu ve věci stavebního spoření začala minulý týden fotovoltaická asociace málem slavit. Když Ústavní soud zrušil zpětné zdanění státního příspěvku na stavební spoření, je prý nad slunce jasné, že podobně rozhodne o srážkové dani, kterou ze svých příjmů od ledna platí majitelé slunečních elektráren.

Vláda a parlament na podzim rozhodly (pozdě, ale přece), že solární boom je třeba přibrzdit, protože by znamenal neúnosné zdražení elektrické energie. To by kromě sociálních dopadů na nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva mohlo být likvidační především pro český průmysl, na kterém tato země tradičně stojí. Český průmysl by se dlouhodobě vysokými cenami energií vyřadil z celosvětové soutěže. Obecně však nejde o nějaké „blaho průmyslu“, ale opět především o zaměstnanost, tedy ve svém důsledku opět o sociální aspekt.

Příjmy ze solární daně kompenzují firmám a spotřebitelům zdražení elektrické energie. Skupina senátorů se rozhodla posloužit zájmům solárních baronů a podala stížnost u Ústavního soudu: ten bude o věci brzy rozhodovat.
Kdyby byla solární daň zrušena, budou přitom fiskální dopady horší než v případě stavebního spoření. Jaké jsou tedy vyhlídky slunečních podnikatelů?

Ač Ústavní soud nesmí předjímat svá rozhodnutí, v nedělních Otázkách Václava Moravce předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský sice řekl, že o tom ještě nic neví, ale nakonec přece jen leccos důležitého naznačil a vysvětlil. Zde je moje nedoslovná interpretace jeho vystoupení.

1. Solární daň nebyla na rozdíl od stavebního spoření přijata v režimu legislativní nouze.

2. Zpětné zdanění státního příspěvku na stavební spoření Ústavní soud posoudil jako přímou retroaktivitu, která je vždy z ústavního pohledu nepřípustná. Šlo nejen o změnu podmínek, ale přímo o zpětnou účinnost, o změnu smluvního nároku, který vznikl v minulosti. U solární daně jde zřejmě o nepřímou retroaktivitu (změnu smlouvy s dopady pro budoucnost), která je nejen možná, ale dokonce mnohdy nutná a nezbytná – to by nešlo měnit vlastně žádný zákon. U solární daně nejde patrně o žádnou zpětnou účinnost, daň byla nejprve schválena, a pak začala platit.

3. I u nepravé retroaktivity může Ústavní soud dojít k závěru, že je neústavní. Je třeba ji posuzovat z hlediska veřejného zájmu, národohospodářských důsledků apod.

V rozhovoru s Lenkou Zlámalovou v sobotních Lidových novinách se pak k této věci vyjádřila i ústavní soudkyně Eliška Wagnerová:

LN: Uvědomila jste si souvislosti vašeho rozhodnutí? V dohledné době vám přistane na stole stížnost provozovatelů slunečních elektráren.

EW: Nemůžu o tom mluvit, protože to budeme projednávat. To je ale přece úplně jiný případ.

LN: V čem? Tam byla přece také přislíbena dotovaná cena, která se snižuje mimořádnou daní.

EW: Pro vás je to stejné, pro mě je to úplně jiné.

K tomu je třeba ještě dodat toto: na rozdíl od vlády je názor Ústavního soudu ten, že zpětně zdanění státní příspěvek na stavební spoření už lidé dostali, měli ho de facto připsán a měli na něj již nárok.

V případě solární energie nejde o státní příspěvek, ale o garantovanou výkupní cenu. Je sice pravda, že stát mění smluvní podmínky, ale na odůvodněném odstoupení od smlouvy by přece nemělo být nic protiústavního.

Důležitý je i mezinárodní kontext. Nejen Česká republika musela zákonně omezit solární boom a změnit původně stanovené podmínky a omezit nebývalou státní štědrost.

A závěr: zastánci daně přece jen ještě slavit nemohou. Záleží přece jen dosti na tom, kteří konkrétní ústavní soudci budou stížnost posuzovat.