Nejmocnější žena světa

Janet Yellenová získala podle očekávání důvěru amerického senátu a 31. ledna se stane předsedkyní tzv. Fedu, resp. Federálního rezervního systému, tedy americké centrální banky.

Vystřídá ve funkci Bena Bernankeho, který si odsloužil dva termíny, a stane se tak nejmocnějším ekonomem planety, což funkce „správce dolaru“, který je světovou rezervní měnou, jaksi přirozeně obnáší. Mužský tvar jsem použil záměrně, protože není ani žádný mocnější ekonom - a jako viceguvernérka Fedu byla Yellenová nejvlivnější ekonomkou světa už delší dobu. 

Fenoménem „žena“ tuto mikroanalýzu musíme začít. Americká federální rezervní banka existuje sto let a za těchto sto let bude Yellenová nejen první ženou v čele této instituce, ale byla i první seriózní kandidátkou. Řídit banku, to je post, který se donedávna povoloval pouze mužům; podobně jako profese kosmonauta, horníka či pilota. Takže nyní dochází k podobně významnému průlomu - asi jako když se stal americkým prezidentem Afroameričan. 

Česká centrální banka má v tomto ohledu co dohánět, v bankovní radě ČNB je pouze jedna žena, Eva Zamrazilová, a měla jedinou předchůdkyni, Michaelu Erbenovou. O české vládě ani nemluvě, v připravované koalici zatím vidíme pouze jednu ženu a nedávno to bylo třeba i horší. 

Další rekord se týká poměru hlasů, které v americkém Senátu Yellenovou potvrdily. Prošla sice relativně hladce, ale nejslabším poměrem hlasů v historii. Podpořili ji takřka všichni demokraté a minimum republikánů. Svědčí to o prohlubující se polarizaci politické scény. V USA měli dříve za to, že centrální banka by měla mít širokou nadstranickou podporu. 

Opět odbočka do Česka, kde se také silně polarizuje politická scéna. Pokud bychom reformovali ústavu a zavedli potvrzování bankovní rady Senátem, mohla by se centrální banka stát předmětem a rukojmím útoků politických stran, což - jak známo - nemusí být příliš skvělá věc. 

Názory Yellenové se příliš neliší od názorů jejího předchůdce Bena Bernankeho, který se projevil jako muž na svém místě. V době počátku globální finanční krize v září roku 2008 rozhodl Bernanke o spuštění programu kvantitativního měnového uvolnění, které dosud neskončilo a které čtyřnásobně zvětšilo bilanci americké centrální banky.

V rámci toho nakupovala centrální banka státní dluhopisy i hypoteční listy a proti nim „tiskla peníze“. Bernanke totiž celý akademický život studoval chyby americké vlády a centrální banky v době Velké deprese. Tehdy centrální banka i vláda utáhly kohouty a Bernanke se v roce 2008 rozhodl postupovat opačně. 

To mu však kromě pochvaly vysloužilo i nenávist a hrozby kriminalizací ze strany pravicových a ideologicky posedlých politiků. Bernanke i Yellenová jsou sice nazýváni tzv. holubicemi, to označení se však hodí do méně turbulentních časů. Tyto holubice se totiž chovaly velmi odvážně a prokázaly odvahu k prosazení gigantického experimentu, který byl podle všeho správný a navzdory mnoha věštbám katastrofu nezpůsobil.

Kritici přitom hrozili inflací, nafouknutím dalších bublin a další krizí. Opět odbočka do Česka. Vedení Fedu už dávno zažívá, co to je nebýt zrovna oblíben, tedy to, co nyní zakouší – po změně své politiky – vedení ČNB. 

Podobně jako kritici věští Miroslavu Singerovi, že bude těžké vrátit se z politiky podhodnocení koruny do normálu, věští američtí kritici Janet Yellenové, že postupný konec tištění peněz a postupné uzavírání experimentu bude náročnější a těžší fází než to tištění peněz, které prý umí každý. Podobně jako Singer říká i Yellenová, že ta politika nesmírně obtížná nebude. V jejím případě platí, že bude měnit politiku opatrně a postupně. 

Podobně jako všichni její předchůdci bude muset Yellenová svou politiku dovedně a často a dlouze a neúnavně a do detailu vysvětlovat v nekonečných senátních a kongresových slyšeních. Tuto kulturu ani povinnost v Česku zrovna nemáme, ale možná by dneska guvernérovi Singerovi tolik nevadila, protože ČNB právě zažívá období, kdy se hájit chce a musí. 

Přečteno včera v Českém rozhlase Plus.