Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Je to jinak, pane ministře!

Audit Jana Macháčka, který vyšel v pondělí 3. 1. na webu a druhý den v Hospodářských novinách, kritizoval skutečnost, že se ministr financí Miroslav Kalousek rozhodl podat trestní oznámení na celou Zemanovu vládu a některé představitele ČNB v souvislosti s transakcemi, které vedly k převzetí zkrachovalé IPB bankou ČSOB.

Ministr na můj text reagoval článkem Fakta a mýty o převzetí IPB.

Dnes zase odpovím já panu ministrovi. Ten tvrdí, že se snažím tuto finanční transakci převyprávět jako pohádkový příběh – jako boj dobra se zlem. Skutečnost je prý prozaičtější – vždy šlo jen o peníze.

Nešlo jen o peníze. Šlo o systémové riziko, které hrozilo destabilizovat celou českou ekonomiku, jež se tehdy nenacházela v příliš utěšeném stavu. Odhaduje se, že úplná likvidace banky by sama o sobě způsobila výpadek HDP ve výši až čtyř procent.

A boj dobra se zlem? Trvám na tom, že v rámci pokusu o neutralizaci tohoto systémového rizika se jak tehdejší vláda, tak centrální banka zachovaly profesionálně a docela statečně, čímž nijak nehodnotím celkovou stopu Zemanovy vlády (a už vůbec ne opoziční smlouvy) v této společnosti.

Ponechám bez komentáře ministrův světonázor, že vždy a všude jde jen o kšeft a peníze. Já takhle svět nevidím.

Kalousek dělí postup státu ve věci IPB na dvě prý neodvislé věci: nucenou správu a následný prodej. Jenže to oddělovat nelze. Kdyby nebylo jasné, že banka půjde prodat obratem (a že ji někdo udrží v provozu), tak by nucená správa nebyla zavedena. Byla by odejmuta bankovní licence a následovala by likvidace. Aby bylo možné banku prodat, chtěl kupec vládní záruky. Proto vláda rozhodovala o zárukách a porovnávala je s dopady likvidace IPB na národní hospodářství.

S tím souvisí i to, že ministr tvrdí, že když hasiči správně hasili požár, nemuseli přitom rabovat.

Pokud v bance hořelo, je třeba se ptát, proč ministr nevymáhá prostředky po těch, kteří požár založili a jsou za jeho vznik zodpovědní. To jsou vlastníci banky (Nomura-Saluka) a manažeři IPB. S těmi se ovšem první Topolánkova vláda dohodla, slíbila jim beztrestnost, udělila jim nadstandardní (a zjevně nezákonné) finanční záruky a podepsala jejich výklad událostí a znásilnění historických faktů. O tom více v jiném mém článku o skandálním obsahu zveřejněných smluv s Nomurou.

Celá konstrukce Kalouskova textu operuje s částkou 34 miliard korun. Podle ministra je úředně stvrzeno, že IPB měla před prodejem takovou hodnotu. Jenže oněch 34 miliard korun není výsledkem žádného arbitrážního nálezu. Jde o formální završení dohody Topolánkovy vlády o vyrovnání s Nomurou (vládu k tomuto vyrovnání nikdo nenutil). Výrok je vydán dvěma členy bývalého rozhodčího senátu. Výsledek extrapoluje hospodářské výsledky IPB z roku 1999 podle určitého vzorce. Takových a úplně jiných vzorců by však mohlo být ještě mnoho.

Naopak celá řada výroků – auditora IPB, zprávy z dohlídky ČNB, Ernst & Young i J. P. Morgan – stanovila hodnotu IPB v okamžiku převzetí jako výrazně zápornou. Je skoro nedůstojné ministra prezentovat částku 34 miliard korun jako arbitrážní výrok nebo fakt, který zakládá něčí obvinění.

Dohodu státu s Nomurou připravili na podzim 2006 bývalý kamarád Nomury z Prazdroje Vlastimil Tlustý, který si pak postavil na Šumavě hotel, a soudem odsouzený zloděj (a majitel hřebčínů, který si žije na vysoké noze) Radek Šnábl. Ať si každý přebere, jestli věří těmto dvěma, nebo vedení ČNB z roku 2000.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].