Komentátor Financial Times Martin Wolf ve svém posledním textu přemítá nad tím, co se dá ještě s krizí eurozóny dělat. Podle Wolfa je federalismus hezká myšlenka, ale bude se připravovat sto let. Pro permanentní transferovou unii zase není v Evropě politická vůle či dostatečná solidarita.
Takže by se podle Wolfa měly vymyslet dvě nové unie. Jedna by se měla jmenovat pojišťovací unie: proti tvrdým vnějším šokům se nemohou jednotlivé ekonomiky pojistit samy, musejí tak činit kolektivně. Druhá by se měla jmenovat přizpůsobovací unie: rozpočtová restrikce na periferii eurozóny by měla být kompenzována uvolněnější rozpočtovou politikou a vyšší inflací v jádru eurozóny. Nakonec se Wolf ptá, jestli má někdo lepší nápad.
To jsou všechno takové experimenty. Podle názoru Auditu v praxi osvědčený ideál federalismu vzdává Wolf příliš snadno. Přes noc to nejde, ale nikdy přece není pozdě položit základy a předložit vizi.
…
Líbí se mi dopis čtenáře FT Sidneyho Harta, ze kterého jsem si půjčil název tohoto sloupku. Zde je výňatek: „Prošel jsem stejnými stadii smutku jako Martin Wolf. Nejprve jsem zažil pohrdání tím, jak politici váhají s použitím stimulů proti rychle se zhoršující situaci. Pak přišel vztek na Brusel a Frankfurt, kterým více záleželo na vynucení ústupků než na pomoci ekonomikám v problémech. Pak následoval úžas nad tím, jak se ti, kteří rozhodují, diví, že poskytnutí likvidity za škrty (austertity) vede jen ke ztrátě solventnosti. Potom následovala frustrace z toho, že panika na trzích není vykládána jako signál k uvolnění stresu, ale jako omluva pro tlak na větší disciplínu dlužníků. Pak už následuje jen frustrace z toho, jak všude vítězí wilhelminovská politika síly. Je to celá škola myšlení, které tvrdí, že fiskální stimuly jsou neutralizovány očekáváním domácností. Pokud si domácnosti myslí, že se daně kvůli stimulům budou v budoucnosti zvyšovat, rozhodnou se raději šetřit.
Totéž platí pro neortodoxní přístupy k měnové politice, které jsou touto školou považovány za kvazifiskální nástroje a jsou tedy podle ní odsouzeny k neúspěchu. Podivná myšlenka, že přiškrcení může vést k růstu, má své silné akademické zastánce v Berlíně i v Bruselu.
Podle Sidneyho Harta je podle této školy lepší selhat konvenčními prostředky než uspět nekonvenčními. Otázka ale také je, který přístup je konvenční a který nekonveční. Každá strana sporu si myslí opak. Dodejme, že v tom je ta intelektuální paralýza.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].