Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Audit Jana Macháčka

Evropa nebude rozhazovat peníze z vrtulníku

Řecký dluh :: deflace :: kvantitativní uvolnění

Imigrant v Řecku
Imigrant v Řecku • Autor: Globe Media / Reuters

Hospodářských novinách jsem v pátek publikoval článek, který se jmenuje „Eurozóna potřebuje oddlužení“ - původně jsem chtěl o fous měkčí titulek „Eurozóna potřebuje dluhovou konferenci“, ale to se do rámečku nevešlo. Pointou textu každopádně je, že to, co považují akademičtí ekonomové za normální, či dokonce nutné, se v politice vyslovovat nesmí a je to považováno za tabu. Svým způsobem to je možná logické, protože o dluzích v posledku nevyjednávají akademici, ale politici.


Co se nevešlo pro změnu do článku a na co se čtenáři ptají, je otázka, jak by to oddlužení jižních států mělo konkrétně probíhat. Kdo by ho zaplatil a kdo by tzv. nesl náklady, protože někdo to vždycky být musí. Zde je tedy stručná odpověď: O tom, kdo by nesl náklady a jak se bude oddlužovat, by jednala a rozhodla právě ona dluhová konference, kterou bude muset někdo oznámit, svolat a dát jí kompetence. Jednání budou vleklá a tvrdá.

Nejlepší příklad jsou tzv. Bradyho dluhopisy a oddlužení latinskoamerických států na konci osmdesátých let. Staré dluhy se konvertovaly do nových amerických dluhopisů s dlouhou dobou splatnosti. Evropa však zatím společný dluhopis vytvářet nechce. Náklady na snížení dluhové zátěže by museli nést skoro všichni: banky, další věřitelé, rozpočty, centrální banka (ECB), případně Mezinárodní měnový fond.

Dluhovou konferenci Evropa sice potřebuje a čím dál více ekonomů se na tom shoduje, otázkou je, zda lze něco takového realisticky očekávat. To, že Němci vypustili balonek hrozby řeckého odchodu, je patrně promyšlené ohlášení pozice před vyjednáváním o řeckém dluhu po volbách. Jistina dluhu se asi v brzké době odpouštět nikomu nebude, jednat se bude pouze o úrocích a splátkovém kalendáři.

V pátečním serveru Eurointelligence.com se píše, že člověk nemusí být radikálním levičákem, aby chápal dluhové úlevy pro Atény. Philippe Legrain píše v časopise Foreign Policy, že pouze radikální šok může změnit vyhlídky pro Řecko. Německo s tím souhlasit nebude a ani EU jako taková nebude chtít přiznat svoji roli v řecké mizerii.

Takže Řecko musí říct jasně, že hrozí jednostranným defaultem. Vzhledem k tomu, že má dnes Řecko významný primární rozpočtový přebytek, nebude si muset půjčovat, když přestane obsluhovat dluh. Nikdo nemá legální právo Řecko z eurozóny vyhodit.

Mark Schieritz píše v Die Zeit, že tzv. kvantitativní uvolnění po vzoru USA, Británie či Japonska Evropská centrální banka nespustí. Pouze jednotlivé národní centrální banky eurosystému prý  budou nakupovat dluhopisy vlastního státu a riziko zůstane v jejich bilanci. Nějaký pozitivní vliv to mít bude, i když trhy budou zklamány. Více nelze dosáhnout, aniž by se Němci rozzuřili.

Na serveru Eurointelligence tvrdí, že takový krok by znamenal, že eurozóna přestane být „měnovou unií“ (monetary union) v klasickém slova smyslu a stane se spíše zónou jedné měny (single currency area), tedy de facto systémem pevných kurzů s jednotnou denominací.

Wolfgang Münchau je z hlediska předpovědí toho, jak lze v Evropě bojovat s deflací, ještě pesimističtější než obvykle. Kvantitativní uvolnění bude slabší, než je třeba. Willem Buiter a John Muellbauer navrhují Friedmanovu recepturu rozhazování peněz z helikoptéry a navrhují začít se skromnými 500 eur na osobu. Podle Münchaua je ale ekvivalentem úspěšného britského kvantitativního uvolnění pro eurozónu rozdat 10 000 eur na osobu.

To je ovšem nepředstavitelné pro konzervativní evropskou mysl. Takže to asi nedopadne dobře. Na základě předchozí zkušenosti s koordinací politiky v eurozóně a převládajícím pocitem mezi politiky, že se o nic urgentního nejedná, pokračuje scénář setrvalé stagnace. Opakovali jsme každou chybu, kterou udělalo Japonsko od počátku devadesátých let, a ještě jsme přidali nějaké další. Lekce z ekonomické historie nemají na politiky žádný dopad. To je ten opravdový důvod, proč je teď deflace zpátky.

Debata s ekonomy na iHNed.cz se minulý týden soustředila na to, zda Litva udělala či neudělala dobře, když vstoupila do eurozóny.

Čtenáře Auditu zvu na čtvrteční debatu v Knihovně Václava Havla, která probere dvouletou zkušenost s lidově zvolenou hlavou státu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte