0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Audit Jana Macháčka6. 12. 20115 minut

Euro: stále jen první pomoc

Ratingová agentura Standard & Poor’s varovala, že sníží rating většině evropských států, pokud se evropští lídři na nadcházejícím summitu přesvědčivě nedohodnou, jak „vyřešit“ krizi v eurozóně. Lze něco takového vůbec očekávat?

Přirovnávání států nebo spolků států k firmě dnes sice není díky Andreji Babišovi zrovna v módě, čtenář nám snad ale protentokrát příměr odpustí. Ocitne-li se nějaká firma v krizi, musí manažer představit scénář řešení akutní situace, potom představu střednědobé strategie a zároveň také dlouhodobou vizi.

Reklama

Všechny tyto cíle musí mít vlastně každá firma v každém okamžiku, pokud je nemá, nemůže dlouhodobě na trhu uspět. Z lékařského pohledu: první pomoc, léčebná procedura nebo operace, stanovení správné životosprávy jako zdroje dlouhověkosti a kvality života. Nebo příměr ze světa velké vody: nejprve úklid po povodni, dezinfekce, pak výstavba ochranných hrází, nakonec dlouhodobá koncepce lepšího zadržování vody v krajině.

Zatím to ale vypadá, že to jediné, s čím může nadcházející summit evropské sedmadvacítky přijít, je další první pomoc. Jenže ta první pomoc může fungovat jen a pouze do doby, než svět pochopí, že je navržená střednědobá koncepce neprosaditelná a že dlouhodobá vize neexistuje vůbec.

Takže co bude ona první pomoc? Německo a Evropská centrální banka změkčí své pozice. ECB sníží úrokové míry a dodá likviditu bankovnímu sektoru v potížích, možná vystupňuje svůj program nákupu státních dluhopisů a doporučí centrálním bankám, které jsou akcionáři ECB, aby půjčily peníze Mezinárodnímu měnovému fondu, a ten je obratem použil (třeba v režimu „stand by“ nebo jako garanci) pro sanaci rozpočtové situace na jihu Evropy. ECB dá najevo, že zabrání rozpadu eurozóny a že vždy může přistoupit k roli věřitele poslední instance.

Tohle všechno se má stát až poté, co evropští lídři – na základě francouzsko-německých návrhů – dohodnou na summitu evropské sedmadvacítky tzv. kompakt (termín Maria Draghiho, šéfa ECB), tedy to, co v našem popisu označujeme jako střednědobou strategii. Zatím to vypadá, že onen „kompakt“ má obsahovat tyto dohody:

1. Automatické sankce rozpočtově nezodpovědným.

2. Uniformní dluhové limity pro jednotlivé státy, Evropský soudní dvůr bude moci prohlásit státní rozpočty za nelegální.

3. Účast soukromého sektoru na restrukturalizaci dluhu se bude řídit pravidly MMF.

4. Stálý záchranný mechanismus, euroval jménem ESM, nahradí dočasný euroval EFSF už na konci roku 2012.

5. Summit eurozóny se bude konat jednou za měsíc jako ekonomická vláda eurozóny.

6. Eurodluhopisy nebudou.

Kromě bodu 4 a 5 je s těmito návrhy věcný problém. Skutečně někdo věří tomu, že stát, který má těžké rozpočtové a ekonomické problémy, bude „automaticky“ platit nějaké pokuty? Osobně mi trochu připadá, že autoři tohoto návrhu mají pocit, že život se odehrává v jakémsi vakuu, mimo politickou realitu.

Další problém je v míchání moci soudní a zastupitelské. Rozpočty byly až dosud výsadou parlamentů, představa, že nějaký soud prohlásí rozpočet za nelegální, je skutečně velmi nestandardní.

A nakonec je tu problém se schvalováním. Řada států bude muset schválit tyto kroky v referendech.

Podle europoslance Andrewa Duffa je třeba změnit evropské smlouvy ve 23 článcích a pěti protokolech. Prosadit něco takového je patrně otázka několika let. EU bude patrně muset svolat v této věci konvenci a mezistátní konferenci a otázka je, co se stane, když na to některé státy v referendech přistoupí a jiné ne. Spokojí se finanční trhy s těmito návrhy?

Potíž spočívá hlavně v tom, že všechny tyto návrhy nepředstavují fiskální unii, tedy rozhodně ne ve standardním či osvědčeném slova smyslu. Normální fiskální unie či fiskální federace mají společný dluhopis nebo jeho zárodek, společnou daň (nebo její zárodek) a společné ministerstvo financí (nebo jeho zárodek – zde návrh existuje, za zárodek lze považovat ESM).

Fiskální federalismus, jak ho znají Němci z domova, také nestojí na pokutách, sankcích a soudních verdiktech. Federací může v sobě existovat více a mohou se do sebe „zasunovat“ jako ruské bábušky či matrjošky.

Poslední věc je dlouhodobá vize. O té se vůbec nemluví! Ta musí být především v rovině politické, státoprávní a institucionální. Co je cílem toho všeho? Kam chceme dojít? K federalismu? K jinému politickému uspořádání? Proč? Co je ideálem?

Je přece zjevné, že posílení prvků centralismu (přepisování rozpočtů, pokuty, prohlášení rozpočtů za ilegální) musí doprovázet politická integrace a nějaký vyšší stupeň politické legitimity a proměny demokratické reprezentace.

Skrze ECB nastoupila eurozóna směrem k federaci a federalismu. Federalismus přitom není centralismus, ale stojí na myšlence vnitřní konkurence a vyvažování a pojistek a rovnováh. To je dokonce jeho podstatou. Bylo by jen logické, aby další instituce v Evropě kopírovaly federalistickou strukturu ECB. Zajímá ale tohle někoho?


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].