Zatímco Německo se zostra pustilo do americké hospodářské politiky (psal jsem o tom v pondělí), nakonec se v posledních dnech před summitem ukazuje, že „nemocný muž světa“ nejsou tolik Spojené státy, jako je tak vnímána trhy celá eurozóna.
Tzv. spready (tedy velmi jednoduše řečeno rizikové prémie státních dluhopisů) dosahují každý den rekordů. Včera to byly například dluhopisy irské a portugalské.
Investoři dále reagují na institucionální chaos eurozóny, chápou nový německý návrh na vznik permanentního krizového mechanismu (má začít fungovat od počátku roku 2013) jako institucionalizaci možnosti státního bankrotu. Tím, že se začalo nahlas mluvit o tom, že napříště budou muset svůj díl odpovědnosti (ztráty) nést i investoři do řeckých a jiných dluhopisů, začali to investoři chápat tak, že možnost nějakého státního bankrotu (restrukturalizace dluhu) je docela pravděpodobná.
…
Přitom samotné německé ekonomice se opravdu výborně daří. Rada německých ekonomických expertů očekává letos růst 3,7 procenta a v příštím roce 2,2 procenta. Mzdy mají v příštím roce vzrůst o 2,8 procenta a spotřeba o 1,8 procenta. Jde o největší růst mezd a spotřeby za posledních deset let.
Potíž je v tom – a Němce to jistě velmi zlobí –, že viděno z Číny a Spojených států se svět dívá na Evropu jako na celek, a zde je ten obrázek neutěšený: ne tolik kvůli celkové výši dluhu eurozóny jako celku, ale jak již bylo řečeno kvůli nesrozumitelnému institucionálnímu chaosu. Svět pořád neví, zda bude možné z eurozóny odejít, svět pořád neví, zda bude možné z eurozóny vylučovat, svět neví, jak bude financován garanční fond (EFSF), a investoři netuší, podle jakých pravidel za pár let pojede případný řízený státní bankrot.
…
Americké měnové politiky se v dnešních Financial Times razantně zastal Martin Wolf.
Wolf upozorňuje, že americká centrální banka nemá v zákonném „popisu práce“ vnější stabilitu měny, tedy kurzovou politiku. To, že je dolar světovou rezervní měnou, není důsledek amerických legislativních ani politických cílů. Fed nemá za úkol starat se o dolary „mimo území“ USA.
Osobně oceňuji pasáž, kde Wolf tvrdí, že by Německo rádo Ameriku ponížilo a předepsalo jí podobnou protidluhovou a deflační léčbu jako Řecku. To se ale pochopitelně Německu nikdy nepovede.
…
Na téma G 20 jsem se včera pokusil stvořit „lidově srozumitelný“ (odborníci prominou) komentář pro Radiožurnál.
Zde je:
Kancléřka Angela Merkelová varovala v rozhovoru pro dnešní Financial Times před nebezpečím protekcionismu a vyzvala dokonce k dokončení takzvaného vyjednávacího kola z Dauhá, tedy neúspěšného pokusu o liberalizaci světového obchodu.
Včera zase německý ministr financí Wolfgang Schauble zaútočil na nezodpovědnou měnovou a rozpočtovou politiku Spojených států. Dnes totéž zopakoval šéf tzv. eurogroup, lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. Šéf Světové banky pak vyzval k návratu zlatého standardu.
Proč najednou tolik razantních, silných a překvapivých výroků? Je jisté, že státy a uskupení si vytvářejí pozice před klíčovým summitem skupiny G 20 v Jižní Koreji. Ve čtvrtek se bude v Soulu jednat o hrozbě měnových válek, protekcionismu a globální koordinaci měnových politik.
Jak summit asi dopadne? Soudě podle toho, jak se zatím střílí z kanónů a jak se všichni zakopávají ve svých pozicích, to moc nadějně nevypadá. Potíž je v tom, že se všichni tváří, že právě jejich politika je jediná správná.
Je sice sympatické, že Německo mává vlajkou svobodného obchodu a další liberalizace, ale právě německá pozice a neústupnost může časem některé negativní reakce vyvolat. Problém je, když se všichni tváří jako neomylní nebo jako ti, jejichž příkladem se mají všichni řídit.
Německu se nyní ekonomicky relativně daří, daří se německému exportu, vytvářejí se přebytky. To vše nejen proto, že německé výrobky jsou kvalitní, ale také proto, že Němci před lety přistoupili na snížení mezd, tedy vnitřní devalvaci a omezení domácí poptávky.
Němci jako by volali do světa: dělejte to všichni jako my, šetřete doma, soustřeďte se na vývoz a bude se vám všem dobře dařit. Němci zkrátka nechtějí slyšet argument, že aby někdo mohl vytvářet obchodní přebytky, musí někdo jiný někde jinde vytvářet schodky.
Amerika by zase měla přiznat, že její schopnost slibovat něco na mezinárodním fóru je velmi limitována. Tamější centrální banka musí nejen ze zákona zajistit cenovou stabilitu (a inflace je v USA nyní velmi nízká, možná spíše hrozí pokles cen), ale musí se soustředit i na snížení nezaměstnanosti. V tom případě je logické, že americká centrální banka musí teď pouštět do oběhu více peněz, i když to znamená, že levnými dolary je zaplaven celý svět. Dolar je sice mezinárodní rezervní měna, ale v první řadě je to pořád americká národní měna a to s sebou prostě nese úkoly, které předepisuje zákon.
A nakonec je tu kurz čínského renminbi, ke kterému Číňané jaksi orientálně mlčí. Jak chce Německo přesvědčit Číňany, aby zvedli kurz své měny vůči dolaru, když Němci coby hlavní motor eurozóny doma také potlačují poptávku a přebytek obchodu považují za ctnost?
A jak číst návrh Světové banky, aby svět přešel zpět na zlatý standard? Někteří pozorovatelé tvrdí, že jde hlavně o pokus dostat Číňany do hry a učinit z nich plnohodnotné a odpovědné účastníky debaty o tom, jak má vypadat globální měnová architektura.
Co lze tedy čekat od čtvrtečního setkání G 20 v Soulu? Úspěch by byl už to, kdyby neskončil hádkou, ale příslibem další debaty a diskuse.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
