Zaujal mne blog zpravodaje týdeníku The Economist v Bruselu zvaného Charlemagne. Autor v něm hodnotí zprávu Evropské komise o eurozóně a tvrdí, že Evropská unie se v podstatě chová jako druhý Mezinárodní měnový fond: poukazuje na vnější nerovnováhy a radí vládám, aby změnily politiky. Tím prý EU riskuje, že bude velmi nepopulární.
Charlamegne uzavírá, že jakékoli změny v Evropské unii jsou stejně nepravděpodobné, jak ve směru integrace, tak ve směru desintegrace. Budoucnost unie je prý pomalá akumulace „mizérie“ a samé švindlování a překrucování (fudge).
No nevím. Není to náhodou tak, že pan Charlemagne začíná být ze své dlouholeté bruselské práce otráven a že ho to tam už jednoduše nebaví? V tom případě lze doporučit vystřídání. V takové Indii nebo v Číně to bude určitě mnohem více vzrušující a bude tam též možno slyšet roztodivnější názory na svět, než poskytují bruselští byrokraté, diplomaté a lobbisté.
Zdá se mi, že potíž mnoha specialistů na EU někdy je, že kladou rovnítko mezi Brusel (tedy evropskou politiku a úřednictvo) a Evropskou unii. Já si třeba osobně Evropskou unii představuji jako veškerý život v prostoru mezi Balkánem, Irskem, Gibraltarem a polárním kruhem, se všemi radostmi, strastmi a rozmanitostmi, s kulturou, historií a dokonce třeba i přírodou.
Jak naivní, infantilní, banální! Dobře. Ale napadlo by někoho redukovat Spojené státy na Washington D.C? Asi těžko, že. Faktem rovněž je, že mizérii si asi leckdo představujeme jinak než Charlemagnovu nudu v Bruselu. Možná stačí nedávat hlavnímu městu pralinek větší váhu než si zaslouží.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
