Boj o ECB

Boj o roli Evropské centrální banky v řešení eurokrize zůstane nepochybně ještě několik týdnů středobodem všeho, co se bude v Evropě a eurozóně dít.

K volání francouzských politiků po aktivnější roli ECB v nákupu státních dluhopisů se ve čtvrtek přidal španělský předseda vlády José Luis Zapatero. Pravil, že „potřebujeme centrální banku opravdu hodnou svého jména a která bude bránit euro“. K posílení role ECB vyzval i britský premiér David Cameron. Německá kancléřka Angela Merkelová naopak prohlásila, „že bychom neměli předstírat, že máme pravomoci, které nemáme“.

Předseda ECB Mario Draghi si zatím zachoval odstup a vyzval vlády, aby pokračovaly v reformách, a zároveň se pozastavil nad tím, že politici zatím nebyli schopni vybudovat ani fungující provizorní záchranný val EFSF.

Mezitím dosahují rizikové prémie pro financování dluhu Španělska, Itálie a dalších zemí (včetně například Nizozemska) stále vyšších hranic. Deník Le Figaro citoval zdroj z francouzské vlády o tom, že „toto už dávno není rozpočtová krize jednotlivých států. Je to globální útok na euro a je třeba mu s globální silou čelit.“ Dobré zpravodajsko-analytické sumáře k celé problematice lze nalézt například na stránkách The New York Times nebo Reuters.

Teď však přejdeme k podstatě věci. Názor všech, kteří vyzývají ECB k aktivnější roli v celé krizi, podle mne nejpregnantněji vyjádřil ekonom Charles Wyplosz v otevřeném dopise předsedovi německé Bundesbanky Jensi Weidmannovi.

V „preambuli dopisu“ se praví, že eurokrize dosáhla bodu, který hrozí tím, že připraví celou generaci lidí o práci, úspory a důchody. Otevřený dopis přináší argumenty proti námitkám, které v Německu existují proti poslední obraně před ekonomickou kalamitou, s níž může přijít jedině ECB.

Na začátku dopisu stojí:

„Milý Jensi, tvoje námitky proti tomu, aby ECB fungovala jako věřitel poslední instance, se týkají tří věcí. Zaprvé jde o legalitu podobné záchrany, zadruhé jde o morální hazard a zatřetí o nezávislost ECB. Jsou to důležité námitky, ale přesto nejde říkat NE, NIKDY…“

Toto je velmi stručný a příliš zjednodušený výtah Wyploszových myšlenek z pera autora Auditu (do detailu si to může každý prostudovat sám):

1. Legalita.

Paragraf 123 o zákazu veřejné pomoci ECB už porušila v květnu 2010, kdy začala nakupovat řecké dluhopisy. Žádný právní dopad to nemělo. Legalita musí jít stranou, protože hrozí rozpad eurozóny se zcela destruktivními důsledky.

2. Morální hazard

Většina zemí se zavázala přijmout ústavní dodatky o zodpovědném či vyrovnaném hospodaření. Politika ECB se podle toho může zařídit, ale pouze poté, až krize skončí či odplyne.

3. Nezávislost

Nezávislost centrální banky je skvělá věc, ale nyní musí ECB jednat. Do budoucna bude lepší stanovit pravidlo o zcela výjimečných zásazích ECB pro zcela výjimečné situace.

Ze zcela protikladných závěrů vychází článek německého profesora Hanse-Wernera Sinna. Tomu se sice role ECB jako zachránce eurozóny ani trochu nelíbí, ale konstatuje, že rotačky na peníze už stejně nikdo nezastaví, protože Německo nemá žádnou možnost, jak se proti tomu bránit. Ve vedení ECB má prý podobnou pozici jako Malta.

Německý Spolkový sněm sice může zablokovat činnost záchranného valu EFSF na protest proti tomu, že ECB bude tisknout peníze, finální mocenská pozice ECB je ovšem silnější. Rada ECB je skutečnou ekonomickou vládou Evropy, a pokud Německo nepřistoupí na transferovou unii, ECB vždy pohrozí tištěním peněz nebo tisknout peníze rovnou začne.

Sinn ve svém textu ovšem poněkud znepokojivě mlčí o tom, co mají podle něj Němci dělat, když se jim toto příkoří nebude líbit.