Rok 1968 mezi Špotákovou a Klausem

Z kulatého výročí sovětské invaze vyplynula svérázná debata o kolektivní vině Rusů za příjezd tanků.

Prezident Václav Klaus sice popřál zlaté české oštěpařce dopisem s familiérním oslovením „milá Barboro", nicméně pokud by se ty dva začali bavit o onom dnu, kdy České republice přibylo další zlato, brzo by asi souznění prezidenta se sportovkyní vzalo za své. Oštěpařka Barbora Špotáková předvedla poměrně extrémní příklad kolektivistického myšlení. 21. srpna prý nebojovala o zlato jen s ruskou sokyní Marií Abakumovovou, ale rovnou s celým odkazem 40 let staré ruské invaze. Co na tom, že sama Abakumovová, ročník 1986, pramálo pochroumala česko-ruské vztahy – je Ruska, a proti Rusům se bojuje naplno. Někdo může namítnout: Tak to tedy i českoslovenští hokejisté na jaře 1969 během takzvaného „hokejového týdne" podlehli nesmyslnému nacionalismu a kolektivnímu ztotožnění sborné s ruskými okupanty? Nikoliv. Jak známo, v porobených zemích je sport (a kultura) polem pro odvetu, alespoň tu symbolickou. Ale to přeci rozhodně nebyl případ 21. srpna 2008.

Jestliže Špotáková poněkud drsně hodila v rozhovorech pro česká i zahraniční média kolektivní vinu Rusů za invazi na bedra mladičké ruské oštěpařky, druhý extrém ve vyjádřeních o výročí invaze předvedl Václav Klaus. Ve svém projevu na Pražském hradě zcela překopal interpretaci invaze „spřátelených armád". Prý nás neobsadili vojáci SSSR (a další států Varšavské smlouvy), ale jakýsi imaginární zlosyn jménem komunismus. Tato expanzivní ideologie pak prý sama o své vůli jednou nohou drtila chudáky Rusy, druhou pak v roce 1968 rozšlapala pokus o socialismus s lidskou tváří. Mezi dalšími chybnými historickými interpretacemi v projevu je tato jistě klíčová – dávat ideologickým konstrukcím setrvačnost jednání je chorobný odkaz osvícenského myšlení, který by člověk čekal spíše u marxisty, než u konzervativce.

Odpovědí oběma extrémní interpretacím může být klasická studie o vině a především kolektivní vině - Otázka viny od Karla Jasperse. Ten řešil vztah obyčejných Němců a jejich odpovědnosti za nacismus. Na zásadní otázku „v jakém smyslu lze soudit kolektiv a v jakém jednotlivce" si odpovídá, že ani náhodou to nejde v jedné rovině. Z jeho detailního rozdělení různých druhů viny vyplývá, že se příslušník národa nemůže vyvinout z kolektivní odpovědnosti, ale má to své meze. Křepčit štěstím před objektivy zahraničních kamer, že Češka porazila Rusku po 40 letech od kruté okupace, je nepochopitelné. Ale stejně tak je nepochopitelný druhý extrém, kdy si Rusové mohou v deníku Kommersant v den výročí okupace přečíst hřejivé intelektuální placebo Václava Klause, že přeci sami „Rusové byli obětí hrůzného komunistického totalitního režimu".

Asi za to mohlo ono kulaté výročí, ke kterému se všichni tak upínali, že mnozí významní Češi sáhli po černobílém vidění tragédie. Výročí už ale pryč, je tedy nejvyšší čas se navrátit na zem a uvědomit si, že občané každé země mají nezpochybnitelnou odpovědnost za systém, kterému dovolí vládnout. Na druhou stranu ale není jediný důvod smutnou minulostí kalit současnost. Zvláště pak mezi sportovci.

Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz