Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda, Respekt k právu

Námitka, která nefunguje. Ústavní soud řeší, kdo může být (ne)zaujatý

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a ústavní soudce Jaromír Jirsa; ilustrační foto • Autor: ČTK
Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a ústavní soudce Jaromír Jirsa; ilustrační foto • Autor: ČTK

Už třetím rokem leží na Ústavním soudě senátorský návrh, který by zdejším ekologickým spolkům vrátil možnost účastnit se stavebních řízení. A ačkoli rozhodnutí stále nepadlo, o případu se uvnitř justice začalo právě teď mluvit z jiného důvodu: senátorům se nelíbí, že součástí týmu soudce Radovana Suchánka, který má věc na stole, je asistent, který ekologické spolky před časem přirovnal k teroristické organizaci. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský senátorskou námitku nepovažuje za “důvodnou”, ale spor tím rozhodně nekončí. Otevírá totiž zajímavou obecnou otázku, zda a především proč má mít Ústavní soud speciální pravidla.

Jiné postavení

Připomeňme, že zmíněné právo bylo ochráncům přírody poslanci sebráno na první pohled nenápadnou novelou zákona o ochraně přírody a krajiny v roce 2016: poslaneckým pozměňovacím návrhem byly spolky vyřazeny z více než devadesáti procent správních řízení včetně stavebního. V praxi to znamená, že s výjimkou zmíněného specifického zákona o ochraně přírody a krajiny se nemohou účastnit běžných – a velmi častých – správních řízení, během nichž může komukoli za domem zjednodušeně řečeno vyrůst skladová hala nebo parkoviště.

„Stojím si za tím, že Děti Země jsou ve své podstatě teroristická organizace. Je potřeba, aby stát těmto ekoteroristickým spolkům znemožnil podávat opravné prostředky a správní žaloby,” zní facebookový příspěvek nového asistenta na Ústavním soudě Tomáše Grygara z prosince minulého roku. Právě kvůli němu se advokát Petr Svoboda, jenž senátory zastupuje před Ústavním soudem, obrátil v květnu na předsedu soudu s tzv. námitkou podjatosti - a žádal, aby byl asistent z řešení této záležitosti vyloučen. Podle Svobody Grygarovy výroky vzbuzují pochybnost, jestli bude jako asistent postupovat nestranně.

Grygar příspěvek napsal pár měsíců předtím, než letos v dubnu přišel na Ústavní soud. Jak dříve informoval server Lidovky.cz, těsně před příchodem přerušil členství v hnutí Trikolóra, projektu Václava Klause mladšího, kde působil jako právní expert. To samo o sobě není na Ústavním soudě výjimečné, mnoho soudců i asistentů bylo před nástupem členy politických stran. Za problematické však senátoři považují zmíněné asistentovy výroky na adresu ekologických uskupení, o jejichž právo v řízení jde.

Předseda Rychetský však asistenta z dané věci navzdory kritice nevyloučil. Z dokumentů, které má Respekt k dispozici, mimo jiné vyplývá, že asistent předsedovi soudu řekl, že se na případu nepodílí a že “dokáže oddělovat soukromé zájmy od rozhodovací činnosti, na které se podílí”. Předseda navíc nezjistil žádné hierarchické vazby mezi asistentem a účastníky řízení nebo to, že by se účastnil předchozího řízení ve stejné věci - proto věc uzavřel.

Spor je nicméně do budoucna zajímavý především z obecného hlediska. Ústavní soud v podstatě dochází k tomu, že námitku podjatosti vůči asistentovi nelze v této instituci realizovat. Podle jeho předsedy je to dáno tím, že asistent ve věci sám nerozhoduje, jeho role formálně spočívá v přípravě podkladů - a odpovědnost za rozhodování nese jen soudce. Proč ale na ostatních soudech vyloučit asistenta pro podjatost lze? A proč má Ústavní soud speciální režim, ačkoliv zákon námitku podjatosti vůči asistentovi zná?

Rychetský to vysvětluje tím, že asistent na Ústavním soudě má “významně slabší procesní úlohu,  což v době přípravy zákona o Ústavním soudu nemuselo být zřejmé a nebylo to zohledněno”. “To, že některé ustanovení zákona má téměř neuplatnitelnou povahu (ať už z povahy věci nebo uplynutím času), není porušením zákona, ale přirozeným stavem celého právního systému, který je stejně komplexní, jako dynamický,” vysvětluje svůj pohled, podle nějž postupem ve věci asistenta Grygara Ústavní soud neporušil zákon. Navíc rozhodnutí o výsledku v daném případě přijímá plénum Ústavního soudu složené z patnácti soudců - tím je podle předsedy “bezpečně doložena integrální záruka nezávislosti rozhodování i případě pochybností o některém z asistentů”.

“Fakt, že asistenti u obecných soudů mohou navíc dělat dílčí procesní úkony, nesouvisí se základní činností funkce asistenta. Podstata práce asistentů na Ústavním soudě i obecných soudech je  shodná - připravují podklady pro rozhodnutí soudce,” namítá Petr Svoboda. “Ústavní soud nám vlastně nyní říká, že se nebude řídit vlastním zákonem, který o možnosti námitky vůči asistentovi výslovně mluví,” dodává.

Advokátovi vadí, že Ústavní soud až nastavením vnitřních pravidel “učinil námitku vůči asistentovi nerealizovatelnou”. Vnitřní předpisy - konkrétně jednací a kancelářský řád - námitku nepřipouští, navíc Ústavní soud nezaznamenává do spisu, kam mají účastníci možnost nahlížet, jaký asistent se na přípravě rozhodnutí podílí. I kdyby tedy někdo chtěl podjatost asistenta u Ústavního soudu namítnout, nemá šanci dostat do ruky důkaz, že se na dané věci konkrétní asistent podílel. Přitom u obecných soudů, ale třeba i u Nejvyššího správního soudu je zmíněný záznam běžnou praxí.

Ještě jinou věcí je debata o rizicích podjatosti. “V tomto případě šlo o hodnotové vyjádření před nástupem do funkce asistenta. I když je velmi ostré, samo o sobě dle mého názoru není důvodem pro vyslovení podjatosti asistenta,” říká David Kosař působícího na Masarykově univerzitě jako vedoucí Ústavu pro otázky soudnictví. “Na asistenta by se totiž musel uplatnit přísnější režim než na ústavní soudce. Ti se za výroky nevylučují, přestože část z nich jsou bývalí politici, či veřejně známé osoby, které se před nástupem do funkce soudce Ústavního soudu velmi silně vyjadřovaly k mnoha věcem. V opačném případě by se mohlo stát, že by na soudě neměl kdo rozhodovat,” říká Kosař.

Korektnější rozhodnutí

Námitka podjatosti vůči asistentovi je špatně použitelný koncept i kvůli tomu, jakým způsobem interní spolupráce soudce s jednotlivými asistenty probíhá. Každý soudce s nimi pracuje jiným způsobem - a jen on může zjistit, na čem všem se podílí. Nejenže se tedy nemůže účastník řízení ze spisu dozvědět, zda se na jeho případě podílel ten či onen asistent, nezjistí to ani předseda Ústavního soudu.

I proto by podle advokáta Pavla Uhla měl Ústavní soud coby poslední instance při ochraně práv občanů rozhodnout spíše o vyloučení konkrétního asistenta. “Bylo by korektnější rozhodnout tak, že s ohledem na citově podbarvený vztah asistenta k věci, který byl dříve veřejně politicky prezentován, je asistent vyloučen z provádění úkonů. To platí i za situace, kdy je krajně sporné, zda podíl na přípravě textu lze považovat za účast na úkonu,” komentuje Uhl.

Pavel Uhl • Autor: Milan Jaroš
Pavel Uhl • Autor: Milan Jaroš

Pro toto řešení by mohl hovořit i argument, že role asistentů u Ústavního soudu je v reálu větší, než zákon o Ústavním soudu předpokládá: “Za asistenty jsou přijímáni profesoři nebo docenti určitého oboru práva, tedy velmi seniorní právníci s nejvyššími akademickými tituly, takže určitě tam nejsou od toho, aby vařili kafe nebo psali drobné rešerše. Ty jsou tam právě od toho, aby řešili ty nejsložitější případy, zvlášť když je nápad nových věcí na Ústavní soud poměrně velký a v silách soudce není zpracovat vše sám,” říká David Kosař s tím, že asistent přitom z logiky věci nenese a ani nemůže nést za jakýkoliv výstup odpovědnost. Návrh bude považován za názor konkrétního soudce, protože právě jemu byl přidělen.

Zároveň však vedoucí brněnského Ústavu pro otázky soudnictví nesouhlasí s představou, že asistent může jednoduše ovlivnit soudce: “Chápu, že může být v případě asistenta, který se vyjadřuje takto ostrým způsobem, určitá pochybnost - nicméně soudce zpravodaj není nějakým pošťákem a ostatní soudci, ať už v plénu nebo v senátech, automaticky nezvednou ruku pro návrh bez znalosti věci. Tvrdit, že asistent může ovlivnit soudce zpravodaje a soudce zpravodaj ostatní členy senátu, nebo dokonce zbývajících čtrnáct soudců v plénu, je neudržitelné.”

Větší problém David Kosař vidí ve vnitřní neujasněnosti přístupu Ústavního soudu k podjatosti svých členů. “Ústavní soud tak trochu spoléhá na to, že nad ním už nikdo není. Jeho rozhodnutí o podjatosti svých soudců jsou nejednotná a nedostatečně vyargumentovaná. Projevilo se to ve dvou nedávných případech advokátů, kteří byli zároveň manželé asistentek ústavních soudců, a podali návrh k Ústavnímu soudu, jenž připadl soudci, u kterého asistentka a manželka advokáta v jedné osobě působila. Ústavní soud však rozhodl v těchto stejných případech odlišně – u jednoho soudce kvůli jeho asistentce podjatost shledal, u druhého soudce nikoliv,” říká Kosař. „A to s argumentací na jeden odstavec bez jakéhokoliv odkazu na judikaturu. V tomto ohledu je usnesení Pavla Rychetského o podjatosti Tomáše Grygara odůvodněno mnohem pečlivěji,“ dodává.

Nedopadnout jako na Slovensku

Podle bývalé ústavní soudkyně a senátorky Elišky Wagnerové se na Ústavním soudě k podjatosti soudců dlouhodobě přistupuje méně přísně než u obecných soudů. “Také vidím problém v tom, že kdyby k vyloučení asistenta v tomto případě došlo, uplatňovali bychom na něj tvrdší kritéria než na samotné soudce, v jejichž případě jsem měla často pocit, že by se důvody pro vyloučení kvůli jejich vztahu k věci nebo účastníkům mohly brát vážněji,” říká.

Pro mírnější přístup jsou na jednu stranu pochopitelné důvody. Na českém Ústavním soudě neexistuje institut náhradníků, takže s každým vyloučeným soudcem pro podjatost by se při hlasování v plénu mohlo zkomplikovat dosažení potřebného množství hlasů pro rozhodnutí ve věci. Názorný příklad, jak by taková situace mohla vypadat v extrému, jsme mohli v letech 2010–2011 sledovat na Slovenska, kde soudce a tehdejší předseda slovenského Nejvyššího soudu Štefan Harabin namítal podjatost sedmi soudců z celkem třinácti členů pléna slovenského Ústavního soudu pro negativní vztah k jeho osobě.

Eliška Wagnerová • Autor: Matěj Stránský
Eliška Wagnerová • Autor: Matěj Stránský

Jednalo se o řízení zahájené na návrh ministryně spravedlnosti, která se u Ústavního soudu domáhala vyslovení kárného provinění Harabina - neboť čtyřikrát co by předseda Nejvyššího soudu SR zabránil skupině úředníků z ministerstva financí v provedení kontroly hospodaření soudu s financemi z veřejného rozpočtu. Jenže k tomu, aby mohlo být meritorně rozhodnuto, zda je Harabin vinný, či nikoliv, bylo zapotřebí hlasů sedmi soudců, jinak by musel být návrh zamítnut pro nedosažení potřebného kvóra. Ústavní soud se tak dostal do situace, kdy musel vážit mezi dvěma zájmy: potřebou vyrovnat se s požadavkem na vyloučení těchto soudců z rozhodování a potřebou soudu zůstat usnášeníschopný pro rozhodnutí případu.

“Na Ústavním soudě proto panuje obava z podobného vývoje, pokud by se podjatost soudců začala poměřovat přísněji. Navíc snížení současné laťky má své zneužití i z opačné strany - pokud by ústavní soudce nechtěl rozhodovat nějakou citlivou záležitosti, mohl by namítat svou podjatost, aby se sporu vyhnul,” uzavírá David Kosař. To je podle něj nebezpečné hlavně na konci mandátu ústavních soudců, kdy někteří z nich mohou usilovat o znovujmenování a nebudou tak chtít jít proti úřadujícímu prezidentovi republiky či většinovému názoru v Senátu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].