Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Zkumavka

Jak jsem potkal želvy

Reportáž o jednom nečekaném setkání v Mexiku

Bylo to v půli léta, v sezóně hurikánů. Už tři měsíce jsem byl na stopu a poslední, po čem bych za tu dobu zatoužil, byly noviny a zprávy ze světa, jehož hranice začínaly daleko za tetelivou clonou rozpáleného vzduchu na horizontu. Když mi ale zastavil Augusto Oreiro se starým Volkswagenem a začal mi vysvětlovat, že bych se měl na příští tři dny někam uklidit, protože se dnešní noc na pacifické pobřeží přižene cyklón, připadal jsem si hloupě a nezodpovědně. Do setmění zbývalo sotva pár hodin.

Z Augusta se vyklubal šéf pobočky ekologické organizace Fudación Selva Negra. Zatímco se za oknem střídaly pole s ananasem a agave, vyprávěl, že právě kvůli tomu hurikánu je na cestě, že musí zkontrolovat želví farmu poblíž Puerto Vallarty. „Vrcholí zrovna arribatada,“ pronesl významně. Po mém nechápavém pohledu začal vysvětlovat, že se tak říká období, kdy na pláže Mexika připlouvají karety zelenavé. Každý večer se jich teď stovky synchronizovaně a se supěním škrábou na souš, aby tu nakladly vajíčka a zase se vrátily do oceánu. Aby hnízda nevybrali místní a taky kočky a psi, Augustovi kolegové ze Selva Negra přenášejí vajíčka na farmu, kde kontrolují jejich vývoj a pak vypouštějí mláďata pod příkryvem noci do Pacifiku.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Augusto mi sice přímo nenabídnul, abych jel s ním, když ale po hodině zahnul na prašnou cestu, došlo mi, že to bere jako samozřejmost. Za chvíli už ve vzduchu zavoněly chaluhy. Z Augustova vyprávění jsem si farmu představoval jako pár zděných nízkých domků s plechovými střechami, ale tenhle obraz naplnil všechny moje romantická klišé. Na kamenném útesu stál maják s bílou omítkou a červenými dveřmi, ze kterých vyšli čtyři muži a dívka. Výjev jak z plakátu ve stylu art deco. Sto metrů od domu se rozprostíralo pole s malými ohrádkami, každá z nich označená cedulkou. Augusto zachytil můj pohled, ale místo vysvětlování mávnul rukou. Všechno mi prý řekne, až se setmí a půjdeme na pláž. „Nepřiplouvají dřív než v deset, jedenáct.“

A tak jsme se sesedli v kuchyni a zatímco jsme ujídali ceviche - což jsou malé kousky syrové ryby se zeleninou naložené v limetkové šťávě – Augusto se svými přáteli probírali počty karet, které letos připlavaly („Za poslední dva týdny dvě stě, což není nijak výrazné číslo, ale sezóna teprve začíná.“) a Cecília, která se ukázal být dobrovolnicí ze Španělska, se chlubila, že potkala želvu, která snesla rekordních 120 vajec: „Normálně jich mají kolem devadesáti.“

Mořské želvy se vždycky vracejí na pláž, kde se narodily. Zvláštní je, že biologové dodnes nedokáží uspokojivě vysvětlit, jak se želvy při svých migračních poutích, kdy cestují za potravou tisíce kilometrů, orientují. Zdejší pláž si oblíbily pro zvláštní černý písek, který jejich hnízda udržuje při specifické teplotě. Podobných hnízdišť bylo v minulé době víc, ale jak přibývá turistických letovisek a rozrůstají se i rybářská městečka, jejich světla a hluk želvy matou a zastrašují. Dnes je tak na pacifickém pobřeží Mexika asi deset dalších stanic a další jsou na karibské straně.

Velký problém ale představuje hlavně intenzivní rybolov. Mořské želvy sice nejsou cílovým úlovkem, zamotávají se však do rybářských sítí nebo hynou, když se pokusí pozřít návnadu na háčku. Podle některých autorů zodpovídají rybáři v Tichém oceánu, kde je úbytek želv výraznější než v Atlantiku, za 80 až 95 procent poklesu želvích populací. Karety zelenavé patří k nejhojnějším druhům mořských želv, ale i tak jsou chráněné smlouvou CITES, Bonnskou konvencí o ochraně migrujících druhů a dalšími přísnými zákony stejně jako nejohroženější druh vůbec – kožatka velká.

V oceánech zbývá asi jen 35 680 samic. Krunýř kožatky netvoří souvislá hmota, ale kostěné štítky uložené v kožitém vaku, v dospělosti dorůstá až 180 centimetrů a může vážit skoro tunu. Takové malé osobní auto. „I ty sem připlouvají,“ říká Augusto, „ale vždycky je to slavnost. Na naší pláži se jich nikdy neobjeví víc než deset za sezonu a jejich počty se obecně daří navyšovat jen velmi pomalu.“

Venku se zatím zvednul vítr. Na pobřeží doráží vysoké vlny a s hukotem utloukají černý písek. Setmělo se. Augustovi kolegové vytahují motorové čtyřkolky a se zhasnutými světly vyjíždějí na pláž. Každý hlídá zhruba kilometrový úsek. Augusto si sice myslí, že dnes kvůli bouři mnoho želv nepřiplave, ale po další hodině se objevuje první kareta. Dolézá se supěním až na hranici písku a travnatého porostu a začíná zvláštní tanec. Otáčí se kolem dokola a předními i zadními ploutvemi odhazuje písek do stran. Pak se usadí v jedné poloze a začne hloubit jamku.

Do té doby ji nesmíme rušit, ale jakmile začne klást, dostává se do zvláštního transu. A tak se k ní pomalu přikrádáme a Augusto mě vybízí, ať si jí klidně pohladím. Posvítí baterkou do jamky, a tak sleduju, jak se ve světle leskou bílá vajíčka velikosti pingpongového míčku. Augusto je opatrně vybírá a já je vkládám do speciálně upravené přenosky. Skořápky vyjíček připomínají spíš tvrdou papírovou blánu, jsou horká, ještě vlhká od sekretu. Želva zatím tiše heká a funí námahou, při každé stenu spadne do jamky další vajíčko.

Nakonec jich napočítám devadesát pět a přepravka ztěžkne o pár kilogramů. Želva zatím zahrabuje jamku ploutvemi, pokaždé se o kousek pootočí a s těžkým žuchnutím uplácne hnízdo krunýřem. A nakonec, jakoby ho chtěla zamaskovat, na něj ještě ledabyle pohodí poslední vrstvu. Pak se otočí zobanem k příboji a odfuní spokojě zpátky do oceánu. Ani nevím, jak to celé trvalo dlouho. Půl hodiny? Tři čtvrtě? Augusto mě plácne po zádech a posvítí baterkou před nás. V kuželu světla jsou vidět další hekající matky.

Do postele jsme se dostali někdy nad ránem. K majáku mezitím přijeli další lidé z nedaleké vesnice a pomáhali ukládat vajíčka v bezpečí farmy. Každé hnízdo je opatřené cedulkou s datem uložení a počtem vajec. Než se mláďata vylíhnout, trvá to v případě karety zelenavé necelé dva měsíce. „Jakmile se písek v hnízdě jemně propadne, víme, že to začíná,“ říká Augusto. Malé želvičky pak odchytávají a do oceánu je vypouštějí až v noci, kdy aspoň část jejich predátorů spí. Mezi ty nejčastějí suchozemské patří kondoři krkavčí, kočky a psi. A další číhají ve vodě. Nepřežije tak víc, než jedno procento mláďat.

Vichřice dorazila až nad ránem. Vítr je tak silný, že rozdrnčel maják do hlubokého tónu. Jakoby mručel. Odjet tak můžeme až druhý den. Cestu na asfaltovou silnici blokují popadané stromy, a tak se s Augustem ještě vracíme pro motorovou pilu a doslova se odtud prořezáváme. Na silnici to vypadá podobně. Kolony aut čekajích až se uvolní cesta, stržené okraje silnice.

Pravý postkatastrofický obraz ale spatřujeme až v Puerto Vallarta. Uprostřed města se válejí lodě a motorové čluny, které sem vyvrhlo rozbouřené moře. Jsou obalené chaluhami a řasami. Auta jsou zavalená bahnem a z hotelů se brodí turisté po pás ve vodě s kufry zdviženými nad hlavou. Vitríny v přízemí jsou rozbité. Řeka, která se před městem vlévá do oceánu, v něm tvoří rozšiřující se kakaový trychtýř. Tady musela být bouře mnohem silnější. Podívám se na sebe s Augustem jako kdybychom chtěli něco říct. Oba ale mlčíme. Je vlhko. Dusno.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].