Jmenuji se Pirx a jsem pilotem kosmických lodí. Procestoval jsem celou Sluneční soustavu a hodně jsem toho zažil. Smrt mi hrozila už v pilotní škole, během mého prvního letu – jak se však v kritické chvíli naštěstí ukázalo, šlo o pouhou simulaci vážné havárie. Později jsem se v kosmu potýkal s nevyzpytatelnými roboty, čistil vesmír od smetí, zažil ztroskotání kosmické lodi na Marsu… To vše ale nebylo ničím proti tomu, co se mi zdálo minulou noc. Tak děsivou noční můru by nevymyslel ani můj duchovní otec Stanislav Lem.
Navštívil jsem v tom snu astronautický kongres. Konal se v rozlehlé strohé budově na kraji údolí, ve městě, kde obzor lemuje spousta věží. Procházel jsem ve snu sály a chodbami konferenčního centra a těšil se na setkání s kolegy a na jejich historky. Psal se rok 2010, jednadvacáté století, čas vesmírných letů. Očekával jsem tedy vyprávění o plavbách po metanových mořích měsíce Titanu, o bruslení po zmrzlém oceánu na měsíci Europa, těžbě nerostů v pouštích Marsu, o neuvěřitelných příhodách v žhavém pekle Venuše. Avšak lidé, které jsem potkával, byli většinou vědci. Jejich přednáškám plným grafů a čísel jsem moc nerozuměl, po čase jsem si však z nich přece jen začal skládat podivný obrázek.
Nakonec jsem narazil i na několik kolegů astronautů. Poznali mě a mohli se přetrhnout, aby mi potřásli rukou, ale zároveň uhýbali očima a na mé otázky odpovídali vyhýbavě. Trvalo dost dlouho, než jsem z nich vytáhl, co a jak, a byla to skutečnost tak neuvěřitelná, že pronásledování mimozemské lodi až za dráhu Pluta je oproti ní docela pravděpodobnou historkou.
Řeknu to bez obalu: lidé v tomto podivném roce 2010 létali pouze na oběžnou dráhu, do směšně malé orbitální stanice. Odvážné lety na Měsíc z konce 60. a začátku 70. let nepokračovaly, celý program Apollo poslali Američané do šrotu, aniž by se jej pokusili rozvíjet. Nechali zastarat i slibný raketoplán a v době konání kongresu zbýval těmto kdysi velmi pokročilým a moderním strojům už jen zhruba rok, než se odeberou do muzeí, aniž by je cokoliv nahradilo. Rusové pak létali do kosmu pořád ještě s technikou připomínající tu, kterou používal už Gagarin, a na vývoj nových kosmických plavidel neměli peníze. O tom, že by lidé doletěli byť jen na Mars, nemohlo být ani řeči. Nedostali by se dokonce ani na Měsíc! Kdyby se tam rozhodli vrátit, neměli by nic, co by je tam dopravilo.
Americký prezident toho roku zrušil vývoj nové kosmické lodi a raket, protože byly podle něj drahé a neperspektivní. Pochopil to, co je jasné i mně, totiž že bez nových nápadů a radikálně nových technologií se lidé nikam dál do vesmíru nedostanou. Později ale částečně ustoupil, takže se ve vývoji bude pokračovat. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Byl jsem z toho všeho úplně znechucený a strašně jsem se toužil probudit.
Leč nebylo mi to ještě dopřáno. Jakýsi trouba se mi jal nadšeně vyprávět o dvojici inteligentních robotů, kteří zkoumají povrch Marsu. Ožil jsem, ale jen do chvíle, než jsem pochopil, co skutečně dovedou. Sunou se martskými pláněmi hlemýždí rychlosti a pokud jde o inteligenci, mravenec je proti nim skutečný Einstein. Tuhle jeden z nich projížděl kolem meteoritu, tedy čehosi vrcholně zajímavého, ale vůbec nepochopil, že by měl zastavit a kámen prozkoumat. Ujel ještě 200 metrů, než se řídícímu středisku na Zemi podařilo jej otočit, a trvalo tři dny, než se dohrabal zpět. Tohle má být kosmický výzkum 21. století? Tím chtějí ohromit mě, který na palubě kosmického náklaďáku měl tu čest s prastarým robotem Terminem a jeho obdivuhodnou pamětí?
Nakonec jsem přece jen procitl. Teď konečně sedím za ovládacím panelem své lodi. Odpočítávání už začalo, do startu zbývají jen minuty. Už jsem úplně klidný. Vždyť to byl jenom sen.
Pilot Pirx
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
