Srbsko žongluje s energetickými zdroji a spojuje se s konkurenty Evropy

Vláda Srbska sklízí plody ze tří stran – z Evropské unie, Ruska a Číny. Když vztahy se Západem trochu ochladnou, otevírají se nové možnosti přílivu kapitálu z Východu, a když se Východ stane příliš problematickým, řešení se najde na Západě. Je to ale opravdu tak jednoduché?

Srbská zahraniční politika je rozpolcená mezi Bruselem, Moskvou a Pekingem, a proto i energetický sektor – podle mnohých klíčový – často slouží jako prostředek směny a politického podbízení se mocenským centrům. Energetický a těžební sektor v Srbsku je totiž nejlepší ukázkou, jak se balkánský stát pokouší balancovat v rozbouřených geopolitických vodách a jak rozděluje klíčové zdroje na základě geostrategických zájmových sfér velmocí.

Energetický sektor představuje mikrokosmos širší zahraniční politiky Srbska, která se už léta pohybuje mezi Východem a Západem. Toto strategické „žonglování“ je obzvlášť patrné v kontextu významných investic a vlivu tří zmíněných aktérů. Čína se prostřednictvím své globální iniciativy Pás a stezka primárně zaměřuje na rozsáhlé infrastrukturní a těžební projekty (měď, zlato, uhlí), přičemž vidí Srbsko jako důležitý článek svého evropského dodavatelského a exportního řetězce.

Rusko naopak zůstává dominantním hráčem v tradičních energetických sektorech, především v oblasti ropy a zemního plynu, a využívá tyto páky k udržení dlouhodobého politického a ekonomického vlivu. Evropská unie, do níž se Srbsko alespoň deklarativně snaží vstoupit, trvá na sladění se svými standardy, podporuje přechod na obnovitelné zdroje energie a energetickou efektivitu, a to prostřednictvím menších, ale strategicky cílených investic. Avšak takový přístup, ačkoli na první pohled pragmatický, s sebou nenese pouze výhody, ale i rizika a ztráty pro Srbsko.

Ruské eldorádo pro ropu a plyn

Odborník na energetickou politiku Miodrag Kapor vysvětluje pro Vreme, že po roce 2000 se Srbsko na krátkou dobu pokusilo sladit svůj energetický systém s evropským. Tehdy se mu podařilo odstranit zbytečného prostředníka pro dovoz zemního plynu (Jugorosgas) a stát se plnoprávným členem Energetického společenství. Nicméně, jak říká Kapor, „už od roku 2005 Srbsko znovu zavádí Jugorosgas, tentokrát jako převážně ruskou firmu a prostředníka pro dovoz plynu“. To byl jeden z řady jasných signálů, že se Srbsko energeticky, ale také geopoliticky staví na stranu Ruska.

Klíčový průlom v srbském energetickém sektoru učinili Rusové koupí většinového balíku akcií ropné společnosti NIS (Naftna industrija Srbije) v roce 2008, což Kapor hodnotí jako „pravděpodobně nejškodlivější mezinárodní smlouvu v moderní historii Srbska“ – bez výběrového řízení a hluboko pod tržní cenou.

Tímto krokem Gazprom (respektive Kreml) nezískal pouze ekonomický profit, ale zajistil si rovněž dlouhodobý strategický, politický a geopolitický vliv, zatímco Srbsko bylo v otázkách energetické nezávislosti vráceno nejméně o tři kroky zpět.

Další ruský průnik do srbské energetiky byl realizován v roce 2021 otevřením plynovodu Balkan Stream – pokračování plynovodu Turkish Stream, který prochází Srbskem a Bulharskem. Více než 90 procent zemního plynu Srbsko dováží právě z Ruska.

Na milost i nemilost Putinovi

Kapor dodává, že ze zákona má Srbsko právo znárodnit NIS. Avšak jako jediný evropský stát, v němž má monopol nad trhem s ropnými deriváty cizí mocnost, jež je zároveň ve vojensko-politickém konfliktu s EU a Západem jako celkem, „Srbsko svěřilo osud této strategické společnosti zájmům Ruské federace“.

Rusko je energetická velmoc, která tento sektor obratně využívá jako nástroj měkké moci. Závislost na ruském plynu či ropě dává Kremlu silný nástroj pro ovlivňování politických rozhodnutí i prostředek ke stabilizaci vztahů s Moskvou. Na principu „cukru a biče“ může Rusko v krizových situacích „vyjít vstříc“ a nabídnout výhodné podmínky dodávek plynu, ale podle potřeby také „utáhnout kohoutek“, pokud vztahy ochladnou – jak už předvedlo na Ukrajině v letech 2006 a 2009.

Pronikáním do kritické národní infrastruktury – v tomto případě převzetím NIS – si Rusko zajistilo v Srbsku trvalý vliv. Dohoda s Rusy o prodeji NIS byla uzavřena v roce 2008, těsně před jednostranným vyhlášením nezávislosti Kosova. V té době Srbsko potřebovalo Rusko jako strategického partnera na mezinárodním poli, především v OSN a Radě bezpečnosti. Kreml tehdy získal dominantní vliv v ropném a plynárenském sektoru a pokračoval v poskytování podpory Srbsku ohledně kosovské otázky. Paralelně s tím byly uzavírány nové plynové dohody.

Jedním z negativních důsledků ruské dominance v energetickém sektoru – aktuálně velmi viditelným – jsou sankce proti společnosti NIS, jež zavedly v říjnu Spojené státy. Pokusy o restrukturalizaci a převedení podílu Gazpromu na jiné dceřiné firmy ani jednání srbské vlády s oběma stranami nepřinesly výsledky a nebyly pro Američany dostatečně přesvědčivé.

Kapor vysvětluje, že navzdory rozsáhlým sankcím USA a EU vůči ruským ropným a plynárenským společnostem „Srbsko dělalo vše, co mohlo, aby si udrželo umělou závislost na ruském plynu“. NIS – Gazprom Něfť společně s Lukoilem stále drží přibližně 80 procent trhu s ropnými deriváty.

Dodává, že je třeba podívat se na jiné evropské země, které byly až do začátku ruské agrese proti Ukrajině podobně závislé na ruských energetických surovinách. Například Bulharsko bylo do roku 2022 závislé z 90 procent na ruském plynu, zatímco dnes nedováží ani krychlový metr. Proto se nabízí otázka – má Srbsko vůbec úmysl, respektive vůli, zbavit se ruského energetického břemene?

Záplava čínských projektů

Na druhé straně se v posledních letech jedním z nejsilnějších partnerů Srbska v mnoha sektorech, včetně energetiky a těžby, stává Čína. Podle údajů amerického think tanku AEI, který sleduje čínské investice na globální úrovni, Čína dosud investovala v Srbsku jen v energetickém sektoru téměř 1,5 miliardy eur.

Na rozdíl od Kremlu, jenž prostřednictvím ruského kapitálu získává podíly ve vlastnictví firem v energetickém sektoru, Peking postupuje jinak – prostřednictvím investic, ale také velkých úvěrů čínských bank se státními zárukami. Vzhledem k netransparentnosti velké části těchto dohod mnohdy není jasné, zda jsou některé projekty skutečně realizovány jako přímé zahraniční investice, nebo jestli jde o úvěry poskytnuté za neznámých podmínek.

Miodrag Kapor hodnotí, že Čína – konkrétně její kontrola nad doly ve východním Srbsku, smederevskou ocelárnou a financováním teplárny Kostolac B3 – má v určitých ohledech status „státu ve státě“.

Čína dosud nejvíce investovala do „špinavé“ energetiky a těžby. V roce 2018 se tak čínská společnost Zijin stala většinovým vlastníkem těžebního komplexu RTB Bor, v rámci něhož fungují doly na měď a drahé kovy v Boru a Majdanpeku (jediné takové v Srbsku). Vstupem nového kapitálu a převzetím starého dluhu tohoto kdysi mocného podniku se čínská firma zavázala k zefektivnění provozu dolů, zatímco ve vlastnictví srbského státu zůstal 36procentní podíl a výnosy z těžebních licencí. Velká část čínského dovozu ze Srbska se týká právě surovin získaných těžbou.

Na konci loňského roku byl uveden do zkušebního provozu blok B3 uhelné elektrárny Kostolac, který představitelé srbské vlády označili za „největší energetický projekt“. Dodavatelem je čínská společnost CMEC a Srbsko bude podle informací RFE tento úvěr splácet deset let.

V Srbsku v současnosti pochází přibližně 70 procent elektřiny právě z uhelných tepláren. Problém takového megalomanského projektu spočívá v tom, že se navyšují kapacity „špinavé“ energie v rozporu s procesem dekarbonizace, jejž požaduje Evropská unie a který bude mít na Srbsko přímý dopad prostřednictvím zavedení uhlíkového cla, takzvaného CBAM (mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích).

Uplatňování CBAM začne v roce 2026, přičemž přechodná fáze už probíhá dva roky. Cílem EU je mimochodem do roku 2050 zcela ukončit výrobu „špinavé“ elektrické energie. Proto se pro Srbsko, které je oficiálně pořád na evropské cestě, nabízí otázka, zda je tato investice vůbec opodstatněná.

Evropský „příběh“

Krátce po roce 2000 s tím, jak se oficiální Bělehrad začal orientovat na evropskou cestu, začaly do energetického sektoru přicházet investice, granty a úvěry z EU. Evropská unie a její členské země investují v srbském energetickém sektoru především do obnovitelných zdrojů energie – v souladu se Zelenou dohodou pro Evropu. Tento dokument předpokládá snížení emisí skleníkových plynů na čistou nulu do roku 2050, s přechodným snížením o 55 procent do roku 2030 (ve srovnání s úrovní z roku 1990), zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie, podporu cirkulární ekonomiky a další opatření zelené transformace.

Podle oficiálních dat získalo dosud Srbsko prostřednictvím různých evropských grantů více než jednu miliardu eur pro energetický sektor. V letošním roce podepsala EU se Srbskem smlouvu v hodnotě přibližně 325 milionů eur, z toho 240 milionů eur tvoří nevratné prostředky na projekty v oblasti energie a ochrany životního prostředí. V rámci programu WBIF – který sdružuje EU, EIB, EBRD a národní fondy – bylo do roku 2025 distribuováno zhruba 1,1 miliardy eur ve formě investičních grantů na infrastrukturu, včetně energetiky, plynových interkonektorů, obnovitelných zdrojů a energetické efektivity.

Kromě investic do obnovitelných zdrojů energie, jako jsou větrné a solární parky či vodní elektrárny, vyčleňují EU a její členské země významné prostředky také na posílení energetické efektivity, ekologická zlepšení a efektivnější využití zdrojů, jakož i na snižování emisí v provozech. Na rozdíl od ruských a čínských investic, jež se soustředí na menší počet velkých projektů, jsou investice, úvěry a granty spojené s EU diverzifikované a pokrývají širší spektrum projektů.

Evropské projekty tu jsou nejdéle, ale čínské a ruské slouží jako protiváha. Proruský sentiment ve veřejném mínění je na vrcholu, zatímco ten proevropský klesá už léta. A proto ruský vliv v energetickém sektoru představuje nejen zajištění ruské podpory ohledně Kosova, ale také posilování „bratrských“ vztahů s Moskvou.

Miodrag Kapor vnímá poskytování ústupků Rusku a Číně, stejně jako uzavírání nevýhodných smluv v energetickém sektoru jako stavění Srbska po bok strategických protivníků EU – především Ruska a pak „do určité míry i ČLR“. Zároveň zohledňuje, jak říká, „geopolitickou realitu a omezení vyplývající z toho, že Srbsko je obklopeno členskými státy NATO a EU“.

Diverzifikace partnerů snižuje absolutní závislost na jednom zdroji a umožňuje Srbsku vyjednávat z pozice větší autonomie. Pokusy o geopolitické vyvažování však vedou také k tlakům z více stran, kdy každý aktér očekává loajalitu nebo alespoň sladění se svými zájmy. Závislost na úvěrech může dlouhodobě zatížit veřejný dluh země, zatímco nesoulad standardů – zejména ekologických – s EU může zpomalit proces evropské integrace.

Problém, o kterém se mlčí

EU se v roce 2019 zavázala Zelenou dohodou pro Evropu, že do roku 2050 budou emise uhlíku spojené s využíváním energetických zdrojů nulové. Exportéři produktů, jež spadají pod takzvaný CBAM, budou muset do rozpočtu země dovozce uhradit rozdíl mezi cenou emisí uhlíku v EU a cenou emisí v zemi, odkud zboží pochází.

Jinými slovy, firmy budou při dovozu zboží na trh EU nuceny nakupovat CBAM certifikáty, jejichž cena bude odpovídat ceně emisí oxidu uhličitého, jež by byla zaplacena, kdyby bylo zboží vyrobeno uvnitř EU. Ačkoli je dekarbonizace proces, který se už dlouho provádí prostřednictvím různých opatření, CBAM je prvním mechanismem, jenž zahrnuje i ekonomickou, respektive obchodní složku.

Největším dovozcem zboží ze Srbska je Německo. Srbsko do EU vyváží mnoho průmyslových surovin vyrobených s vysokou emisní zátěží. CBAM tedy může vést ke zvýšení nákladů exportérů ze Srbska, snížení konkurenceschopnosti srbských produktů a nakonec k riziku snížení vývozu do EU.

Kapor dodává, že podle údajů Energetického společenství se státům Západního Balkánu v roce 2023 podařilo vyhnout nákladům přibližně 3,9 miliardy eur díky absenci „uhlíkové daně“ na výrobu elektřiny.

„Více než polovina této částky připadá na Srbsko,“ říká Kapor. CBAM přechází z reportovacího režimu (2023–2025) do fiskálního režimu od 1. ledna 2026 a zahrnuje „dovoz oceli, cementu, hnojiv, hliníku, elektřiny a vodíku“, což bude mít, jak dodává, přímý dopad na srbskou ocel, cement a hliník a nepřímo na cenu elektřiny. Bez urychlených investic do obnovitelných zdrojů a energetické efektivity budou srbští exportéři platit skrze CBAM čím dál vyšší poplatky, což sníží jejich konkurenceschopnost. Přesto CBAM není mimo odbornou veřejnost tématem v srbském veřejném diskurzu.

Cesta zelené transformace je cestou do EU. Cesta, která nevede k zelené transformaci, vede do jiného geopolitického kontextu – k Číně a Rusku, uzavírá Kapor.