O Charliem Kirkovi a našich hlavách ze skla

„Doktor mi řekl, že i kdyby na Charlieho vystřelili přímo na operačním sále, nemohli by pro něj nic udělat. Nebyla v tom žádná bolest. Žádná agonie. Jeden moment Charlie dělal to, co miloval: debatoval v kampusu, bojoval za evangelium a pravdu před velkým publikem. Potom mrkl. Mrkl a uviděl svého Spasitele v ráji.“

Nikdy bych se neodvážil hodnotit smuteční řeč ženy, která pohřbívá svého muže. A to ani v případě, kdy je přednesena na stadionu za účasti televizních kamer a desítek tisíc lidí. Dokonce ani tehdy, když značně přesahuje rámec soukromého rozloučení a vrhá svůj stín i do sféry politiky.

Eriku Kirk cituji jen proto, že se ve své řeči dotkla jednoho důležitého aspektu vraždy jejího muže. A to spěchu, se kterým k ní došlo. Charlie Kirk zemřel tak rychle a nečekaně, že si zřejmě vůbec nestihl uvědomit, co se s ním děje.

Jeden okamžik zde byl muž na vrcholu sil, užívající si pozornosti a slávy. O vteřinu později smrtelně zraněné tělo. Žádný oblouk událostí. Žádné rozloučení s blízkými, testamenty, vyrovnávání se s životem. Náhlý zlom. Jako když se přetrhne nit.