Každý telefon se dá odložit, nikdo mě nemusí slyšet mluvit ukrajinsky

Tohle místo přímo vybízí k optimismu. Nebo k ironii. Sídliště v polském městě Zelená Hora nese název Přátelství – a je to hezká lokalita: opravené paneláky se mísí s novostavbami a vilkami, je tu také působivý moderní kostel, zasvěcený Duchu svatému, dětská hřiště jsou čistá a neponičená a zeleně je všude plno. Právě tady, na dohled od kostela, mezi tújemi, dostala jednoho teplého červnového večera Olena V. nafackováno za to, že je Ukrajinka.

„Tři kluci a jedna holka, tak 20 roků,“ vzpomíná jednačtyřicetiletá Olena, „tu facku mi dala právě holka, kluci nadávali a strkali. Udělala jsem chybu, telefonovala jsem,“ vzpomíná. „Paradoxní je, že jsem mluvila s mámou, takže rusky, ale ten rozdíl nepoznali. Když říkali, že jsem zku***ná špinavá Ukrajinka a ať jedu chcípnout domů, národnost trefili. Celé to trvalo sotva minutu.“

V dnešním Polsku to není nijak vzácný příběh. Za prvních šest měsíců letošního roku tamní policie eviduje jeden nahlášený útok na Ukrajince denně. Někdy jsou to (zákonnou míru překračující) nadávky v autobuse. Jindy strkanice a facky. A někdy fyzický útok takové síly, že je potřeba sanitka. V zemi, jež má s válčící zemí 500 kilometrů hranice, kde žije milion ukrajinských uprchlíků a přesídlenců, která je pro evropsko-ukrajinské spojenectví z mnoha důvodů veledůležitá, nenávist k sousedům nabírá na síle. Zrychluje i tempo, s nímž nenávistných útoků přibývá.

Návrat k normálu. I když…