Vzpoura tvrdohlavé ženy

Je půl páté ráno a do odjezdu rychlíku z pražského Hlavního nádraží zbývají minuty. Ženu, která se objevuje na nástupišti doprovázena společností tří právníků, člověk ve vlaku často nepotká. Jezdí všude autem, což její ekologicky smýšlející dcery i přátele dráždí. Přesvědčit ji k jízdě tramvají třeba jen dvě zastávky po Praze dá prý pořádnou práci.

Dnes ale Ivana Königsmarková udělá výjimku. Nechce riskovat, že kvůli zdržení na dálnici D 1 propásne jednu z nejdůležitějších chvil svého života. Po dvou letech, během nichž jí postupně tři soudní instance shledaly vinnou za chyby při vedení domácího porodu, který skončil poškozením dítěte, rozhodne za pár hodin Ústavní soud o její stížnosti.

Má poslední šanci dočkat se obratu své kauzy u české justice – a shodou okolností právě v den, kdy jí je šedesát let. „Včera jsem viděla ve zprávách, že osvobodili toho doktora, co nechal v břiše pacientky špachtli,“ říká Königsmarková s lehkou ironií, než nastoupí do vlaku. „Tak by mi taky mohli dát dárek k narozeninám.“

Stížnost, kterou její právníci sepsali, je k práci předchozích soudů mimořádně kritická. Porodní asistentce podle ní bylo odepřeno právo na spravedlivý proces a byla odsouzena za jednání, které není trestným činem. „Neexistuje žádný předpis, který by porušila,“ vysvětluje advokát Richard Hořejší, „soudy rozhodovaly zaujatě  a ideologicky.“ Obhájci jsou přesto lehce nervózní. Téma domácích porodů vyvolává ve společnosti silné vášně, a předchozí zkušenosti ukazují, že vůči nim nejsou imunní ani soudci.

Vlak se blíží k Brnu a Ivana Königsmarková vypadá před svou osudovou chvílí uvolněně. Klidem a věcností je proslulá. Během let, která prožila v českém porodnictví, jí tyhle vlastnosti vždycky zajišťovaly sympatie stejně jako odpůrce. Řada těhotných žen ji vyhledává právě proto, že jedná zpříma a bez velkých emocí, takže pro ně představuje důvěryhodnou oporu. Jiné si naopak suchý styl a upřímnost vykládají jako nedostatek vřelosti.