Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Z nového čísla

Tak trochu se vyháněli Němci

Z přílohy ke konci druhé světové války: s Ivanem Klímou o čase pomsty a knoflíkové kopané

Ivan Klíma
Ivan Klíma • Autor: Matěj Stránský

Chaos bych neřekl, ale hodně neklidné časy to byly, to ano.
Chaos bych neřekl, ale hodně neklidné časy to byly, to ano. • Autor: Matěj Stránský

K výročí sedmdesáti let od konce druhé světové války vám nový Respekt přináší třicet stran čtení o životě v poválečném Československu. Mimo jiné tu najdete dosud nepublikované snímky z návratu prezidenta Edvarda Beneše do vlasti, články o odsunu sudetských Němců a bojích s banderovci či text o Maxi Rostockovi, který patřil mezi nacistické velitele likvidující Lidice. Součástí přílohy je i rozhovor se spisovatelem Ivanem Klímou, jenž se po válce vrátil do Prahy z koncentračního tábora v Terezíně. Bylo mu tehdy čtrnáct let a v interview - z nějž je následující ukázka - pro Respekt vzpomíná, jak to tu vypadalo.

Reklama
Reklama

Kdy přesně pro vás skončila válka?
Že je opravdu konec, to jsem si uvědomil, když k nám někdo běžel a křičel: „Rusové jsou tady!“ To znamenalo, že Němci jsou pryč. Už předtím se povídalo, že esesmani utekli, takže jsme byli jaksi bez dozoru. Četníci se totiž taky sebrali a odešli. Terezín byl úplně volný. Hned potom úřady – myslím, že už české – vyhlásily karanténu. U brány stál takový jeden sovětský vojáček, ale po tom, čím si asi prošel, mu to bylo úplně jedno. Tak jsme tou bránou prošli a byli jsme venku.

A tehdy jste si řekl: A je po všem?
Ano. Bylo totiž skutečně po všem, Terezín jsme opustili přesně v den, kdy Německo podepsalo kapitulaci. Z Prahy pro nás přijel bratranec, auto čekalo kousek za hradbami. Naložil mě, maminku a bratra a jeli jsme.

Po návratu do Prahy jste šli rovnou do svého starého bytu?
Ne, bydleli jsme u mých dvou tet, asi tři týdny. Obě měly nežidovské manžele, takže mohly za války zůstat doma. Až po třech týdnech jsme se nastěhovali do našeho starého bytu ve Vršovicích.


Jak ten návrat vypadal?
Úplně obyčejně. Strýc měl klíče, odemkl dveře a bylo to. Ale byt se změnil, bylo tam úplně jiné zařízení: bydlel v něm totiž nějaký esesák a ten měl zjevně možnost objednat si dřevěný nábytek. Byl skoro nový a slušný. Stojí tam dodnes. Naše byly jen knížky, které jsme tam později nastěhovali zpět, protože jsme některé za války schovali.

Věděli jste, co to bylo za člověka?
Nevěděli. Ani nevím, jestli nám o něm něco říkali sousedi. Zmizel před koncem války jako mnoho takových lidí, vzal do zaječích do amerického zajetí. Nevím ani, co za války přesně dělal.

01 obalka velka
01 obalka velka • Autor: Respekt

Vaši sousedi byli stejní lidé jako před válkou?
Ve vedlejším bytě bydleli také nějací Židé, ti se už nevrátili. A v dalším bytě bydleli takoví polokolaboranti. Především tedy ten pán. Jeho dcera mě ještě za války jednou vzala do kina na Sněhurku a sedm trpaslíků, což pro mě byl velký zážitek. Tehdy už jsem do kina úředně nesměl. Toho souseda, tatínka téhle dívky, zastřelili při revoluci. Ale úplnou náhodou. Kousek od našeho domu totiž byla barikáda, nějakých dvacet metrů, a jak se na ulici střílelo, podíval se z okna a dostal přímo do čela. Úplně zbloudilá kulka.

Co jste dělal v ty první dny?
Byly to úplně nádherné dny. Z nějakého důvodu jsem v Terezíně hrozně bažil po lese. Po procházce lesem. Tak mě jedna sestřenice vzala za Motol. I když to bylo docela nebezpečné, protože v lese se mohli pořád skrývat němečtí vojáci. A pak jsem hodně četl a hodně hrál kopanou. Celá tahle nádhera byla zkažená jen tím, že jsem musel jít zpátky do lavice. Strýček mi řekl: „Teď už jsi zase normální Čech, takže musíš do školy.“ Takovýmhle nepříjemnostem jsem si v Terezíně odvykl.

Jaké to bylo?
Ředitel mě uvedl do třídy a řekl spolužákům, aby na mě byli hodní, že jsem byl v koncentráku. Nikdo z nich netušil, co to je koncentrák, měli úplně jiné starosti. Trochu jsem se bál, že budu středem pozornosti, ale byl jsem jim zcela spontánně naprosto ukradený. Což bylo to nejrozumnější, co se mohlo stát.

Květen 1945 v Praze, to nebyly jen šeříky, ale také poválečný chaos. Jak jste ho vnímal?
Chaos bych neřekl, ale hodně neklidné časy to byly, to ano. Trochu se vyháněli Němci, občas i někoho pověsili, ale to jsem neviděl, o tom se jen vykládalo. Němci museli rozebírat barikády, na rukávech měli takové bílé pásky. A lidé na ně byli nehodní.

Co jste si o tom tehdy myslel?
Ptáte-li se, co jsem si o tom ve čtrnácti letech myslel, tak že jim to patří. Němec se pro mě rovnal nacista – a nacista se rovnal zločinec a vrah. Takže jsem jim to přál. Ale osobně jsem se pochopitelně ničeho neúčastnil.

Sledoval jste pak i poválečné procesy?
Bedlivě, protože jsem v létě onemocněl na srdce a dlouhé týdny jsem proležel. Čili jsem je mohl sledovat v rádiu. U norimberských procesů s válečnými zločinci nebylo složité mít na věc jasný názor, ale například proces s protektorátní vládou, to bylo něco jiného. Ty lidi jsem nakonec i trochu litoval.

Proč?
Byl to takový vpád nejednoznačnosti do jednoduchého světa. Ministři a různí funkcionáři se hájili, že kdyby to nedělali oni, dělali by to lidé daleko horší. A hájili se dobře, například tenhle proces byl ještě víceméně nezávislý soud. Komunisté šíleně zuřili, že mnoho obžalovaných bylo osvobozeno nebo dostali minimální tresty. Otec odebíral Rudé právo, tak si pamatuji, jak ty noviny štěkaly.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Brolík

redaktor, Fokus

brolik
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte