Polovinu porevolučního času jsme strávili vzájemným urážením

Známý ekonom Tomáš Sedláček (37) před časem jako by kamsi zmizel. Nebylo to jen mediální „karanténou“, kterou si naordinoval, ale také tím, že právě pracuje hned na třech nových knihách zároveň. V jedné z nich se opět vydává do neprobádaných končin ekonomie – zkoumá ji jako psychiatrickou pacientku a objevuje zajímavé diagnózy. Věda, kterou se do velké míry řídí naše životy, podle něj trpí mesiášským komplexem i bipolární poruchou zároveň. Sedláčkovo stažení ze scény souvisí ale také s jeho zjištěním, že je téměř nemožné přesvědčit české politiky o tom, aby v zemi zavedli změny, na nichž se naopak experti dlouhodobě shodují.

Jaký politický nebo společenský výkon vás letos v Česku nejvíc zaujal?
První mě napadají oslavy pětadvacátého výročí 17. listopadu, které měly zajímavý kontext. Jak Klaus, tak Zeman začali v minulosti jako rozumní, zajímaví, originální, kontroverzní politici, kteří byli prozápadní a proevropští. Potom se oběma stalo, že udělali bumerangový obrat směrem k Rusku. Tahle „Kreml-role“, kterou ti dva odehráli, mi připadá pozoruhodná a nedokážu si to vysvětlit. Podobně se to stalo i Nečasovi. Pro mě osobně byl však nejsilnější zážitek být 17. listopadu v ulicích a cítit energii, kterou jsem cítil, když jsem byl malý prcek.

Co máte na mysli?
Jednu dobu jsem měl pocit, že žiji ve světě, kde si většina dělá legraci z hodnot, které mi připadají fajn – jako je pravda, láska, Havel, Evropská unie, NATO, Amerika, etika. V těch ulicích letos 17. listopadu mi ale došlo, že to není přesný obrázek Česka. Že tu nejsou jen cynici, ale že řada lidí uvažuje opačně a aktivně říká cynikům své ne.

Co naopak považujete za největší hrozbu, před níž nyní stojíme?
Právě tu bumerangizaci nazpět k Rusku. To už není legrace. V devadesátých letech se naše politická, ekonomická a diplomatická elita od rána do večera snažila, aby se nám podařilo vymanit se ze země nikoho, toho zvláštního prostoru, který tady zbyl po rozpadu sovětského impéria. Naše ekonomika otočila o sto osmdesát stupňů z východu na západ, vstoupili jsme do nových bezpečnostních struktur, vrátili jsme se do Evropy. Neuvěřitelný úspěch. A v poločase došlo k imaginárnímu velkému zastavení a špičky země nás začaly strhávat zpátky na východ. Což považuji za hrozně nebezpečné. A nejde jen o to. Trápí mě, že už nějaký čas stojíme na místě, přešlapujeme a neděje se tady nic moc zajímavého. A když už tu nějaký nápad je, pak se neprosadí. Měli jsme urazit kus cesty, a místo toho jsme polovinu času trávili urážením se navzájem.

Jaký zajímavý nápad se tady neprosadil?
Popíšu vám to na své zkušenosti. Třeba Národní ekonomická rada vlády (NERV), v níž jsem měl tu čest sedět, jich sepsala asi metr a půl. Ten úplně nejjednodušší byl přijmout v době, kdy tu není krize, fiskální opatření a regulaci, které by vytvářely přebytky. Abychom v horších časech měli polštář a zmírnili tak zpomalení ekonomiky a standardu obyvatel.

Co na tom bylo tak těžké prosadit, když NERV zřídil přímo premiér?
Zkoušeli jsme všechno. Nejdřív kooperativní strategii, potom šílený mediální nátlak. S kolegy jsme si sami zaplatili cestu do Finska, sepsali list nápadů, které by sem šly přenést, a nic. Nebo já navrhl, že když se překročí plánovaný schodek rozpočtu, měly by být trestány politické strany, které to udělaly, protože proč za to má být trestané celé Česko sankcemi EU. A zase nic.

Proč u nás nevzniká shoda na důležitých věcech?  Kam dál by mělo Česko směřovat? Odkud se u nás bere nechuť vůči Evropě? Proč v nové knize položil ekonomii na freudovské sofa?  Rozhovor s Tomášem Sedláčkem čtěte v novém Respektu 51–52/2014, který vychází v pondělí 15. prosince (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi). Součástí dvojčísla je i literární příloha.