Nevědět, kdy a jak skončit

Vynikající klarinetista a autor nepočítaně filmových hitů se narodil v Brooklynu jako Allen Stewart Konigsberk. Z jeho snímků jmenujme alespoň filmy Banáni, Spáč, Annie Hallová, Hana a její sestry, Celebrity či Půlnoc v Paříži.
S příchodem nového snímku To Rome with Love (Římu s láskou, nikoli jak film představuje český distributor jako Do Říma s láskou) se opakuje letitá tradice s lamentováním ohledně tvůrčí vyčerpanosti šestasedmdesátiletého Woodyho Allena. Film splétající několik humorných historek nevyrovnané úrovně na pozadí romantických kulis evropské metropole trpí turistickou povrchností stejně jako většina filmů z jeho evropské etapy.

Těžko říct, nakolik vědomě rezignuje na zobrazení Říma jako současného města – a raději se nostalgicky utápí v jeho atmosféře a ve snaze napodobovat starší italské nebo americké filmy z italské metropole. Vše jede ze setrvačnosti, doprovází nás pamětnická hudba a všichni se oblékají, jako by se zastavil čas.

Na svou misi po Evropě vyrazil autor bytostně spojovaný s New Yorkem v roce 2005 – po prohlášeních, že v USA stejně nemá peníze na natáčení. Její výsledky zatím obnášejí příběhy z Londýna (Match Point – Hra osudu, Sólokapr, Kasandřin sen, Poznáš muže svých snů), Barcelony (Vicky Cristina Barcelona), nyní tedy Říma a v budoucnu přibude i Kodaň.

Prázdniny v Evropě
Není ale divu, že se Allen „musí“ opakovat a tvořit slabší kousky: od roku 1969 do současnosti natočil každoročně jeden film, což činí čtyřicet titulů. Pauzu měl jen dvakrát v sedmdesátých letech, kdy tvořil nejambicióznější díla Láska a smrt a Annie Hallová. Údajný lenoch, který prý raději snímá dialogy v dlouhých záběrech proto, aby nemusel moc stříhat, je tedy spíš dělníkem slova, jenž se nedovede zastavit.

Woody Allen naučil svět, že psychoanalýza je legrace a traumata typická pro černobílé umělecké filmy lze pojednat stravitelně, pokud umíte na chvíli vystoupit z role. Proto se jeho obrýlení hrdinové v manšestrácích co chvíli zastaví v těkavém proudu řeči, podívají se do kamery a prohlásí něco jako „no, vidíte, jak se chováme trapně?“. V sedmdesátých letech byla jeho sebekomentující komika prudce originální a umožnila, aby se i v Americe intelektuál mohl stát populární figurou.