Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Z nového čísla

Jako by bušily na dveře

S Lucií Vaculíkovou o dětech s autismem, smyslu nemocí a její cestě ke zdraví

Pojítkem je bezradnost, jakkoli maskovaná, a tu já dobře znám... • Autor: Matěj Stránský
Pojítkem je bezradnost, jakkoli maskovaná, a tu já dobře znám... • Autor: Matěj Stránský

Pozorovat jí při práci s autistickými dětmi je zážitek. Vážně postižené předškoláky dokáže hravým způsobem přimět k výkonům, v něž bezradní rodiče často ani nedoufali. Lucie Vaculíková (33) k tomu využívá tzv. ABA terapii - metodu, kterou se naučila ve Spojených státech a která podle čerstvých vědeckých studií dokáže malé autisty rozvíjet. V současné době je jediná, kdo tuhle pomoc v Česku nabízí. Její cesta k autismu byla přitom velmi osobní.

Řada pedagogů se autistům vyhýbá, protože jsou nároční a jejich výsledky nejisté. Jak jste se k nim dostala vy? 

Vždycky mě zajímali lidé, kteří něčím vybočují. Také jsem v dětství nezapadala, což mi působilo hodně problémů. Takže na začátku zájmu o autisty byla možná snaha najít odpověď pro sebe samu; ale takhle to vidím až zpětně.

Psychologii jste šla studovat do Spojených států. Byla za tím chuť mít americké vzdělání, nebo nedůvěra k českému prostředí?
Potřebovala jsem odejít od rodičů, které mám mimochodem moc ráda; ale chtěla jsem se osamostatnit, najít si sama své místo ve světě. Přihlásila jsem se na psychologii na univerzitě v San Diegu a do toho jsme se snažily uživit. Nejdřív jsme načerno myly nádobí v restauracích, pracovaly jako servírky. Začátky byly těžké. Až po půl roce studia jsem si mohla zažádat o pracovní víza. Jedno z míst, kam jsem šla na pohovor, bylo terapeutické centrum AIM, které pracuje s autistickými dětmi. Jakmile jsem je potkala, věděla jsem, že tohle chci dělat. Byla to láska na první pohled.

Co vás na nich přitahovalo?

Velmi těžko se to formuluje. Jako když se zamilujete – nejde o to, jestli je ten člověk svalnatý, prachatý nebo má modré oči. Prostě to cítíte. Jedno dítě je v plenách, sem tam vydává nějaké, pobíhá ode zdi ke zdi a při jakékoli snaze o kontakt udělá vše, aby uniklo. Druhé je po mnoha vývojových stránkách zdatné, ale nemluví a nereaguje na verbální řeč. Má přitom jasnou představu, jak chce věci dělat, a při pokusu jej naučit něco nového, nastane velmi bouřlivá reakce. Třetí dítě mluví, ale nepoužívá řeč k sociální interakci, vlastně se zdá, že vás ke komunikaci vůbec nepotřebuje. Každé dítě s poruchou autistického spektra je úplně jiné - ale pojítkem je bezradnost, jakkoli maskovaná, a tu já dobře znám.

Takže vám byl blízký koncept terapie ABA, kterou centrum dělalo, nebo ty děti samy?
Děti, jejich osobnost a vnímání věcí. Pro mě není autismus jen nemoc. Je to způsob bytí, vnímání světa smysly, které mají jinak nastavený filtr. Během magisterského studia jsem pak později musela absolvovat kolečko po několika pracovištích a setkala se s různě postiženými dětmi. Vím, že se nehodím ke všem. Dětem s velkým fyzickým nebo mentálním postižením pomáhat neumím. Ale autismus mi připomíná něco, co osobně znám. Nutnost překonávat vnitřní překážky, které jsou nesmírně obtížné, ale rozvíjejí vás a pomáhají najít, kým jste. Když s dětmi pracuji, nemám představu, že je mám napravovat. Jen jim pomáhám ty překážky zvládnout.

Jak to v praxi vypadá?
Moje práce se pořád vyvíjí a dneska už to není jen čistá ABA terapie, která se dělala v centru AIM a jejíž výcvik jsem pak v USA absolvovala. Přidávám do ní leccos svého. V principu jde o to, že děti, které mají vývojovou poruchu, se neučí přirozeným způsobem. Zdravé děti si berou výživu - jak někdy říkám - z kontaktu s lidmi nebo z věcí, s nimiž si hrají. Nestojí je to velké úsilí. U dětí s vývojovou poruchou, jako je autismus, tenhle proces neběží, jak by měl. Nevíme přesně proč, ale jejich mysl není schopna si onu výživu brát z okolí přirozeným způsobem. Protože ale sycení potřebuje, dítě se začne stimulovat samo. Točí ručičkama a podobně. Sytí se nezdravým, náhradním způsobem, který vývoji nepomáhá. A klasický rodič si s tím většinou vůbec neví rady.

Podle čeho může rodič poznat, že se blíží problém? Jak vzniká problémové chování? Jak pomáhá ABA terapie? Jak funguje a jak je náročná? Může pomoct vždycky? Jak funguje péče o autistické děti v USA a jak v Česku? Jaké jsou největší zdejší problémy? Co jí dala práce  s autistickými dětmi? Odpovědi čtěte v novém Respektu 37/2014, který vychází v pondělí 8. září digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi).

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].