Holka magor do věčného hledání
Lenka Dusilová kráčí po cestě nečekaných spojení
Kdysi v minisukni výhrůžně zpívala, že je holka magor, a nebyl důvod jí nevěřit.
Dnes platí za vytrvalého hledače nových hudebních zákoutí a je nejviditelnější spojnicí mezi menšinovými žánry a popem. Její brouzdání mezi styly je přitom lákavé nejen pro posluchače. Mohlo by celému zdejšímu mainstreamu sloužit jako potřebná inspirace či provokace k odvaze pro novou hudbu.
„V jednu chvíli mi došlo, že hledání toho správného rockového riffu je marné pachtění se za něčím, co už nemůže dát mému životu smysl,“ vzpomíná Lenka Dusilová na pocit, který ji ovládl nedlouho po vydání druhého sólového alba Spatřit světlo světa v roce 2003.
S kytarovou sestavou se tehdy dostala do slepé uličky a hledala cestu ven. Nakonec se osvobodila tak důsledně, že zcela změnila muzikantské prostředí, v němž se pohybovala. Zpěvačka, jejíž lehce obhroublý projev se stal synonymem českého bigbítu devadesátých let, se začala obklopovat především klasicky školenými hudebníky. Sféru přímočarého rockerství nechala za zády a po nových spoluhráčích se začala ohlížet na alternativní scéně – respektive té její části, jež vychází z jazzu nebo využívá klasických nástrojů.
V tomto duchu o sobě dala vědět i před měsícem na předávání cen Akademie populární hudby Anděl. Díky albu Baromantika, na němž koketuje s elektronikou, jí připadlo vítězství v kategorii zpěvačka roku – a při děkování si nemohla odpustit poznámku na adresu nedůstojného ceremoniálu: „Mrzí mě, že si tu nemůžu zahrát s muzikanty ze žánrových cen, protože tady je dobrá příležitost představit dobrou hudbu.“
To, čeho se neustále bojí organizátoři zdejšího „hudebního svátku“, je přesně ten žolík, se kterým Dusilová boduje u mnoha kritiků i posluchačů. A šlo by říct, že příležitost, aby se mohla spojit s někým nečekaným, si vytváří na každé ze svých desek.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].