Tajemství groupthinku

RESPEKT 35/09

Ještě k tajemství groupthinku
Václav Cílek se v letošním 35 čísle Respektu vtipně komentuje mentální ghetto, do něhož sebe samu uzavřela ekonomická obec, a jež neváhá nazvat "totalitním myšlením". To její větší části zabránilo "myslet jinak" a zaznamenat příznaky nadcházející ekonomické krize. Dalo by se jistě polemizovat s tvrzením, zda právě ekonomové jsou jedinou, či nejvíce profe-sí postiženou skupinovým myšlením čili groupthinkem. Co třeba právníci, lékaři nebo ekolo-gové?

Více diskutabilní je ovšem autorovo tvrzení, že groupthink, skupmysl, "se po pádu komunis-mu v euroamerické politice zcela jistě neuchytilo." Je pravda, že je příznačné pro sekty a totalitní režimy, ale zcela jistě vůči němu nejsou imunní ani instituce demokratické části světa. Stačí se jenom rozhlédnout.

O jevu skupinové mysli, jsem napsal pro Respekt v roce 1996 celý článek. Popsal jsem ho mimo jiné jako syndrom politbyra, což je metafora, která dnes už mladším čtenářům asi mnoho neřekne. Je to situace, kdy členové, z vynucení velmi soudržné, protože často ohrože-né a izolované skupiny, usilují o soulad a rychlé rozhodnutí, aniž by se vážně zabývali vari-antními řešeními. Irving Janis, který tento pojem rozpracoval nejvíce, nalézá sedm příznaků skupmysli: zdání nezranitelnosti a z toho plynoucí nepodložený optimismus a víra v úspěch; racionalizování, neboli krkolomná zdůvodnění, která mívají jediný cíl ignorovat či znevážit varování a jiné formy negativních signálů. Dalším příznakem je přesvědčení o vlastní morál-ní nadřazenosti, mesianismus nebo víra v dějinné, boží či jiné poslání; stereotypizace protiv-níků jako ubožáků, ztělesnění všeho zla či zaprodanců a s tím související "sloganistické myšlení"; přímý nátlak na ty, kteří by si troufli zpochybnit skupinové iluze či hodnotu někte-rých "svatých" argumentů; autocenzura neboli sobě samotným naordinovaná zdrženlivost a z toho plynoucí zdání jednomyslnosti, kdy kritické myšlení je vystřídáno spoléháním se na konsensuální potvrzení správnosti východisek i rozhodnutí většiny; a nakonec existence strážců klidné mysli, hlídačů toho, aby se skupině vůbec nedostalo znepokojivých informací a hlavně se nepřiznaly žádné vlastní chyby.

Příkladů tohoto jevu je mnoho. Z historie bývají nejčastěji uváděny Pearl Harbor, Kennedyho invaze do Zátoky sviní na Kubě, katastrofa raketoplánu Challenger a po něm i Columbie, okolnosti zhroucení komunistických režimů v ÈSSR nebo v NDR. Snad všechny znaky skupmysli nacházejí odborníci i ve způsobu jakým bylo rozhodnuto o americké invazi do Iráku či v současném chování Kremlu, ale tam už asi o demokracii příliš nejde. Podiv a myšlenky na skupmysl vyvolávají i leckterá rozhodnutí Evropské komise. Nejde ale jenom o politiku. Ve skupmysli zjevně například vězí i obě strany sporu o globální oteplování. V podnikání mu podlehly nedávno firmy jako Enron, před lety jeho vinou utrpěla velkou ránu Coca-Cola s New Coke a nedalo by asi velkou práci prokázat, že jím do velké míry trpěla i vedení amerických automobilek. Nechoďme však daleko. Bystrý pozorovatel by snadno našel příznaky groupthinku i v nedávných mediálních vystoupeních představitelů ztrátových Čes-kých aerolinií.

Jak správně podotýká dr. Cílek, skupmysl jen tak asi z povrchu zemského nezmizí. Proč? Protože je pohodlný, konejšivý a uklidňující. Jako droga. I proto, že jej často nevidí ani ti, kteří ho znají.
Michal Čakrt