Podstata dobrého architektonického návrhu tkví ve znalosti lokality i dalších vazeb týkající se například sociologie a především v porozumění potřebám klienta a celé společnosti. Proto mě při čtení článku lehce mrazilo v zádech, že někomu může připadat fascinující navrhovat dům na místo, které architekt nikdy neviděl, ani neuvidí, natož aby viděl výsledek. Může vědět, co znamená v jemu vzdálené lokalitě třeba trvale udržitelná výstavba, jejíž parametry se mění podle podnebí i kulturních zvyklostí? Říkejme tomu tedy kreslení, možná projektování, nikoli však architektura.
Nechali byste si navrhnout stavbu od ateliéru, kde existuje hierarchická struktura umožňující, aby vedoucí projektu nepromluvil s vedoucím ateliéru, který stavbu skicoval? Pokud chybí vertikální dialog a zpětná vazba, nelze navrhovat v zájmu klienta a poučit se z chyb, které během procesu návrhu i při realizaci stavby vznikají. Rozumím tomu, že architekti typu Piana nebo Fostera navrhují symboly a klienti si je najímají kvůli značce. Zarážející však je odtrženost konceptu od jednotlivých detailů stavby, které se řeší na nižších stupních projekčních struktur – není zřejmě v časových možnostech vedoucího většího ateliéru kontrolovat svůj návrh až do konce.
Pro rozhlédnutí se po světě je praxe v zahraničí popisovaná v článku jistě přínosná, rozhodně však nejde o optimální způsob, jakým nasbírat zkušenosti pro otevření vlastní architektonické kanceláře. Myslím, že ego architektů (a možná i velikost projekčních týmů) je třeba spíše umenšovat před výzvami dnešní doby.
Ing. arch. Jan Márton
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
