Pan Ulrich Beck ve svém eseji moudře připomíná, že zavedení společné jednotné měny v Evropské unii – bez faktu mít nejen ekonomickou a hospodářskou, ale především politickou a fiskální integraci – bylo, mou vlastní interpretací, dosti nezodpovědné. Jistě, krok do neznáma, krok riskantní, ovšem politici jako Helmut Kohl či François Mitterrand, ti investovali tolik svého politického kapitálu do hlubší integrace a myšlenky společné měny, že dnes prostě nemůže být z tohoto odkazu o pádu eura ani slechu.
Sama Evropská unie si přijala pravidla, jak finančně hospodařit. Vlády jednotlivých zemí tato pravidla ignorovaly, nerespektovaly a vysmály se tak tedy vládě práva. Aby se ty či ony politické strany dostaly do vlády, slibovaly možné i nemožné a na konci těch slibů byly dluhy, dluhové pasti, sociální bouře. Nakonec to občané takto postižených zemí vlastně zaplatí dvakrát či vícekrát, nejen za svou zemi, za banky, ale i za cizí země a bůh ví, zda se jim jistiny z nakoupených státních dluhopisů někdy vrátí, nemluvě o úrocích.
Evropský motor se zadřel, to už jsem také někde četl. Zadřel se proto, že hospodaření v Unii je zcela nezodpovědné. Divíme se tomu, že lidé jsou v některých zemích ochotni riskovat byť jen pouhé spekulativní riziko státního bankrotu proto, že mají rádi pohodlný odchod do důchodu a tu a tam nějaký ten příplatek v podobě 13. či 14. platu. A protože nejsou ochotni se načas vzdát těchto všeobjímajících sociálních výhod, budou nakonec biti mnohem více, z výhod nebude nic a jejich kupní síla pro situaci ve státní kase poklesne, životní úroveň si pohorší.
Tohle přece nemá být ona harmonická Unie, nebo snad ano? Angela Merkelová, stejně tak jako Iveta Radičová, těžko volila slova typu: „Je mi líto, moji drazí spoluobčané, uvědomuji si, že my jsme zavedli bolestivé reformy, platili vysoké daně, utahovali si opasky, ale nyní musíme pomoci jinde, kde si v ten samý čas žili, takříkajíc, na dluh, nad poměry, zkrátka a dobře měli mejdan a my dnes zaplatíme něco z té účtenky.“
K finanční pomoci zadluženým zemím skupiny PIIGS není ochoty, vše se činí spíše ze setrvačnosti, jinak by se ten klub dvanácti žlutých hvězd už jistě dávno poškorpil více, než by bylo zdrávo. O Unii se říká, že je to společenství zemí, které posilují myšlenku evropanství, společnou spolupráci – a nakonec žádná země z toho společenství nezapomene hájit svůj národní zájem. Proč by ostatně vstupovala, svého času do EHS, například taková Velká Británie, věčný kverulant, co se všeho „evropského“ týče.
Z této krize nevyjde Unie ani posilněná, ani stabilnější, snad jen základně poučenější. Vítězem budou národní zájmy Německa a Francie. Odpor k euru bude větší. Frustrovaní budou zvlášť Nizozemci, nemají titul mistrů světa a touha po guldenu se jistě zvýší. Kdyby nebylo Evropské unie, museli bychom si ji vymyslet? V současné podobě by si Unii nikdo nevymyslel.
Ano, ti, kdož mají rádi integraci napříč kontinentem, by si vymysleli bezbariérový trh, odstranili by cla, ale rozhodně by nevymysleli pravidla pro pravidla. Unie má problém sama se sebou, a dokud si nevyřeší finanční disciplínu vlastních členů, neměla by se pouštět do ničeho jiného, protože současná situace může propuknout kdykoli příště.
Marek Ouředník jr.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
