Církev má právo určovat pravidla

V Respektu č. 29/2006 vyšel článek Lukáše Čermáka Nevyhazujte je z kola ven, který by mohl být příspěvkem k diskuzi o etických dilematech současné vědy. Bohužel spíše vypadá jako pokus o zesměšnění autorova ideového protivníka, v rámci kterého se hodí i kdejaká pomluva.

Církev je (mimo jiné) společenství lidí sdílejících určitý pohled na svět. Jako kterákoliv jiná instituce má právo zásadní prvky tohoto pohledu uchovávat a vylučovat ze svých řad toho, kdo je popírá. (To je dosti „technické“ vysvětlení pojmu exkomunikace, vlastní smysl sama církev vidí jinde - jestliže o nějakém chování přímo tvrdí, že vede k exkomunikaci, není to pro nějaké samolibé zahrávání si s osudy věřících, nýbrž spíše důrazným upozorněním, že takové chování je v jasném rozporu s životem křesťana.) Je snad zřejmé, že vyloučení z církve se týká pouze těch, kteří již členy církve jsou.

Značně demagogicky působí zmínka o jakémsi strašlivém jednání katolické církve s papežovým atentátníkem - pokud je mi známo, byl odsouzen podle italských (a tureckých) zákonů, sám papež ho osobně ve věznici navštívil a odpustil mu.

A opět je matoucí zmíněná souvislost mezi encyklikou Evangelium Vitae a útoky na tzv. potratové kliniky - zná snad autor nějaký případ, že by katolická církev takové útoky obhajovala? Neuvádí žádný; místo toho s klidem směšuje toto násilí s demokracií zajištěnými protesty proti jednání lékařů v těchto zařízeních.

Oblíbený nesmysl o šíření AIDS kvůli postoji církve k prezervativům patří už k standardní výbavě moderních bojovníků proti středověkému tmářství. Zkusil si autor někdy položit otázku, proč člověk, který nejedná podle jedné ze základních křesťanských zásad manželské věrnosti, se tolik obává porušit církevní odmítnutí kondomu?

K určité diskusi o přípustnosti libovolného vědeckého bádání se autor dostává v půli článku. Jeho názor je jasný („vše je dovoleno“), má však přitom zapotřebí tolik sočit proti těm, kteří ho s ním nesdílejí a demokratickými způsoby své názory prosazují?

Článek má svou formou daleko k seriózní diskuzi, která by byla patřičná pro Časopis roku 2005. K vlastnímu tématu mohu vyjádřit pouze svůj laický názor - až hrůzně na mne působí autorova gentlemanská nabídka ke smíru (při dostatečně kvalitním výzkumu embryonálních kmenových buněk přijdeme na způsob, jak je získávat nezávisle na embryích), kterou nemohu nečíst jako „když jich zemře ještě několik tisíc, otevře se nám cesta k zářné budoucnosti“. Koneckonců, když se kácí les, létají třísky…

Jiří Suchomel