Rozhovor s Jiřím Zemánkem mě okouzlil. Řadu výroků bych mohl podepsat. Jsem totiž také dálkový poutník; došel jsem z Prahy pěšky do Santiaga de Compostela i do Říma. Prošel jsem si celou Máchovu cestu – skutečně celou, tj. z Prahy do Mělníka, na Bezděz a na Sněžku a také zpátky přes Hradec, Pardubice a Železné hory. Letos na podzim k Máchovým dvoustým narozeninám mi o tom vyjde kniha.
Ale proto vám nepíšu. V textu, mě zarazilo souvětí, kde pan Zemánek říká, že Mácha „má své sloky vázané na krajinu“. Ano, Cikáni se skutečně vztahují ke Kokořínsku. Máj se prý vztahuje k Bezdězu; budiž, i když je to spíš krajina pod Bezdězem. Dál se prý vztahuje k Bezdězu povídka Marinka; to však může prohlásit jen někdo, kdo Marinku nečetl, vždyť celý její děj se odehrává v Praze! Konečně Valdek, prý se vztahuje k Českému ráji. Pan Zemánek si zřejmě spletl Valdek s Valdicemi. Mácha ve svém plánovaném souboru čtyř historických románů sice chtěl napsat jeden díl s názvem Valdek, ale s Českým rájem to nemělo nic společného. Hrad Valdek je totiž v Brdských lesích – na opačnou stranu od Prahy než Český ráj. Zlomek povídky s názvem Valdice však Mácha opravdu napsal a ten zlomek se Českého ráje týká.
Opěvovat ducha poutnictví v souvislosti s poutníkem Máchou je jistě krásné, organizovat cesty po jeho stopách je záslužné, ale čekal bych, že organizátor si Máchova díla alespoň přečte, než se nad nimi začne rozplývat. Je mi líto, že tato povrchnost devalvuje jinak velmi pěkný rozhovor.
Zdeněk Susa
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
