Bezmoc české medicíny

Vážená redakce, reaguji na Váš článek o nedostatku času lékařů v nemocnicích (Respekt č. 50/2006. Hlavním důvodem není nedostatek času, ale obava z konfrontace s city pacienta a obava z nutnosti přiznat nejen svojí bezmocnost, ale i bezmocnost celé mediciny.

Medicina je vysoce výkonnostní obor, city sem rozhodně nepatří a přiznat si, že ta medicina s velkým M není všemocná - možná někde v koutku, tiše, po další „blbé“ službě…

Pracovala jsem na interně, teď jsem na mateřské. Mnohokrát jsem musela říci „Vaše babička, maminka, manželka zemřela“. Bylo to vždy nepříjemné, každý „pozůstalý“ reagoval jinak, některý prostě jenom podepsal, že přebírá věci po mrtvé a pak se smutně šoural k východu, sám se svým smutkem, jiný brečel, nevěřil, obviňoval. Říci (mladému) člověku „Máte rakovinu“ je ještě mnohem horší. „Proč, proč zrovna já, nespletli jste se, dobře, co tedy bude dál, jak mě pomůžete, kdy budu zase zdravý, lze to vyléčit, že ano, paní doktorko?“ Na tyto otázky neexistuje uspokojivá odpověď, s pravděpodobností blížící se jistotě jsme se nespletli a co bude dál? Budeme Vás léčit, bude Vám stále hůře a hůře, život Váš a Vašeho okolí bude od základů změněn a výsledek - možná se uzdravíte, možná zemřete. Hodně špatně se mi to říkalo! Nebylo pro mne vůbec jednoduché, „mít čas“ na rozhovor!

Navíc na odděleních na rozhovory s pacienty nebývá vyhrazen prostor - každou chvíli do mísnosti, kde „se“ to říká, přijde někdo další, zvoní telefon.

Nepamatuji se, že by se během šesti let studia na fakultě nějaký předmět zabýval problematikou, jak říkat „špatné“ zprávy. Mladí lékaři opouští fakultu s pocitem všemocnosti, zprvu jsou překvapeni, záhy zjistí, že prostě „nemají čas“.

Iva Jaklová