Útěcha z dějin

Je dnes mezinárodní situace špatná? A bude to za pár let zase lepší? Začnu svou úvahu jedním starým vtipem; pochází ze Sovětském svazu, ale potom se rozšířil i do ostatních zemí „socialistického tábora“: Dotaz na rádio Jerevan: Kdy bude lépe? Odpověď rádia Jerevan: Lépe už bylo. 

Ano, před pětatřiceti lety, krátce po „podzimu národů“ v roce 1989, kdy jako domečky z karet padaly komunistické režimy, otevřely se hranice, bylo možné otevřeně mluvit a psát o čemkoli, tehdy bylo skutečně lépe. Skončila studená válka a lidé hleděli naivně – jako už mnohokrát generace před námi – vstříc světlým zítřkům. Prezidenti Michail Gorbačov a George Bush starší se setkali u břehů Malty, aby stvrdili, že SSSR a USA už nejsou nepřáteli. Zdálo se, že svět teď nyní konečně bude žít v míru a spolupráci. Budou platit jasně daná pravidla mezinárodních vztahů. I jinde se děly zázraky: v Jihoafrické republice skončil apartheid. V Chile skončila diktatura generála Pinocheta a tato jihoamerická republika se navrátila k demokracii. Za necelé dva roky se rozpadl Sovětský svaz. Někdejší svazové republiky získaly, respektive obnovily svou samostatnost. Vypadalo to, že i Rusko bude normálním evropským a demokratickým státem. Zdálo se, že již žádné vážné konflikty a sváry ve světě nebudou, a Francis Fukuyama dokonce psal o konci dějin. Byla to krásná doba a celý svět vypadal jako krásný. 

Patřím ke generaci, která už pomalu odchází z tohoto světa. Jako třináctiletý jsem zažil sovětskou okupaci, velkou část normalizace jsem již prožil jako dospělý občan, ale pádu komunistického režimu jsem se dožil ještě jako mladý člověk plný síly a plánů ve svých pětatřiceti letech. Děkuji za to Bohu. Měl nastat zlatý věk. Jenže: zlaté věky nikdy nebyly a ani nebudou. Když se však dnes rozhlédnu po světě, musím konstatovat, že už není vůbec krásný. Naopak: úplně se zbláznil. Na východě diktátor Vladimir Putin bez skrupulí útočí na sousední Ukrajinu a žádá, aby mu „dobrovolně“ postoupila část svého území, a ještě drze tvrdí, že to byla Ukrajina, která zahájila útok na Rusko. Ne, nemylme se! Spravedlivý mír na Ukrajině určitě nebude; ne teď – snad v budoucnu, ale teď ne. Maximálně Rusko za asistence prezidenta Trumpa dotlačí Ukrajinu k přijetí ruských podmínek, a tedy ke kapitulaci – ale ta se spravedlivým mírem nemá nic společného. Putin žádný mír nechce, a proto už teď veřejně prohlašuje, že bez odstoupení zbytku Donbasu žádnou dohodu nepřijme. Dnes už ostatně ruský ministr zahraničí Lavrov otevřeně říká, že Rusku Donbas nestačí a že žádá celé Novorusko, tedy území jižní Ukrajiny až k Černému moři. Putin není ochoten k žádným ústupkům a americký prezident Donald Trump je příliš slabý na to, aby si ústupky na Rusku silou vynutil. A zřejmě nic takového ani nechce. 

Na Západě to však také nevypadá nijak dobře. Kdo by si byl ještě před dvěma lety pomyslel, že ve Spojených státech, představovaných jako vzor demokracie a vlády práva, bude vládnout autoritářský Donald Trump, člověk evidentně ne zcela duševně zdravý, který pohrdá jakýmikoli zásadami mezinárodního práva, a dokonce bez obalu obchází ústavu USA? Člověk, který každý den podle svých nálad mění svá rozhodnutí, nepamatuje si dnes, co říkal včera, a u kterého nikdo neví, co zase vyvede zítra? USA za vedení Trumpa už nejsou spolehlivým spojencem pro nikoho v Evropě. Jak může být spojencem stát, který bezskrupulózně žádá po svém dánském spojenci prodej Grónska a nevylučuje přitom ani použití síly?