Jasně, že letos půjdeme do ulic. 4:36, to není normální

Když Vladimír Matoušek vyšel 18. listopadu 1989 z vlakového nádraží a po pár stovkách kroků uviděl sochu svatého Václava obloženou svíčkami a nápisem „stávka“, řekl si, že když komunisté protestní propriety okamžitě neodklidili, děje se něco velkého. Jeho kamaráda v domovském Brně (Matouškovi odtud přijeli do Prahy vlakem poté, co se z vysílání Hlasu Ameriky dozvěděli o pražských událostech) nedávno sebrali tajní jen za to, že na brněnském náměstí Svobody zpíval hymnu k uctění vzniku Československa. Matoušek a dalších asi třicet lidí pak hymnu dozpívali, ale „tíseň a strach byly velké“, vzpomíná. A teď tohle – svíčky a nápisy zdobící bez zásahu policajtů nejdůležitější sochu v Praze? To nemůže být jen tak.

Jeho tušení bylo správné.  O den později se Matouškovi vrátili do Brna a na Svoboďáku se něco podobného říjnové hymně odehrálo znovu. Tentokrát se tam ale nesešlo třicet lidí, ale osm tisíc. To bylo ještě zcela spontánní shromáždění bez jakékoli organizace. Další už sochař Vladimír Matoušek, organizátor brněnského disidentského a polodisidentského života, pomáhal dávat dohromady.

Teď na to sedmdesátiletý umělec vzpomíná, kolem něj sedí čtyři z jeho pěti synů (kromě nich má ještě dvě dcery) a jeden vnuk. Syn Michal si něco vybavuje taky. Bylo mu tehdy pět let, pamatuje si, že o domku, který sousedil s tím jejich, neměl nikde mluvit, protože tam byl cyklostyl. A z listopadových událostí mu utkvělo, že se odehrává něco důležitého a taky jak seděl tátovi na ramenou, když šel dav před bohunickou věznici žádat svobodu pro zavřeného disidenta Petra Cibulku.

Každý po svém