Meditace s mandelinkou

„Mami, kdy už pojedeme?“ ptá se již poněkolikáté můj čtyřletý syn. Ten osmnáctiměsíční se naštěstí ještě ptát neumí, ale sedí přede dveřmi a svůj názor dává najevo tím, že pořád dokola opakuje: „Auto, auto, auto.“ Balím poslední věci – opalovací krém, termosku s ledovým čajem, náhradní oblečení a holínky.

Za čtvrt hodiny jsme na místě. Před námi vidím Míšu, organizátorku dnešního dne. V kočárku před sebou veze tříletého Vašíka. Moje děti vyskakují z auta a vítají se s kamarády. Je nás tu pět maminek a deset dětí ve věku od narození do osmi let.

Společně zamíříme ke stromu číslo 511, kde si každý vezmeme skleničku a jdeme do akce. Děti se rozběhnou, každé do jednoho řádku, a začínají sbírat. Všechny jsou tady už poněkolikáté, není potřeba nic vysvětlovat. Je to jednoduché. Splést se nelze. Vajíčka jsou sytě žlutá, larvy mají všechny odstíny svítivě oranžové a pruhované dospělce zná každý. Mandelinka není z těch, které by se snažily splynout s okolní přírodou. Její zbraň je jiná. Množí se zatraceně rychle. Z jedné samice se na poli bez pesticidů může vylíhnout až 500 larev.

Na našem poli pesticidy nechceme. A tak sbíráme. Brambory pěstuju letos poprvé. Vyrostla jsem ve městě. Jedna babička bydlela s námi, druhá v Praze. Pro brambory se chodilo nejdřív do Zeleniny, a když ji zavřeli, tak do supermarketu. Teď tu má každá rodina přidělený jeden ze 67 řádků, o které se společně staráme.