Za Pavlem Jungwirthem

Při práci reportéra potká člověk spoustu lidí. Ale na první setkání s Pavlem Jungwirthem jsem nikdy nedokázal zapomenout. Odehrálo se na dálku, prostřednictvím televize, kterou jsem zapnul a zrovna v ní běžel rozhovor s mladým vědcem s vlasy na ramena. Víc než nekonvenční vzhled mě ale zaujal nebetyčný entuziasmus, který z toho člověka na obrazovce vyzařoval. Nepamatuju si, že bych něco podobného v médiu, kde divák od řečnících vědců žádné zázraky nečekal, do té doby viděl: nijak strojený úsměv, rychlá, velmi vstřícná mluva, odpovědi bez momentu prodlevy a s argumenty, které do sebe přesně zapadaly.

Ten výstup mě tak uhranul, že jsem si sehnal telefon, domluvil setkání a rozhodl se poznat Pavla Jungwirtha osobně. Udělal jsem dobře. Dalších dvacet let jsem pak několikrát ročně při příležitostných setkáních fascinovaně sledoval jeho schopnost bavit se s lidmi kolem sebe.

Dalo se mluvit o čemkoli – o úspěších a strastech v české vědě, o jeho posledním pobytu hostujícího profesora na americké nebo izraelské univerzitě, o domácí politice, o radosti z vnoučat, o hodinách strávených na tenise, o posledním představení některého z pražských alternativních divadel nebo o potěšení z jeho protestantského kostela.

Všechno dávalo perfektní smysl a všechno by v jeho podání vydalo na hodinové debaty. Možná největším zážitkem ale byla Pavlova schopnost vnímat lidi kolem sebe, ptát se, poslouchat jiné názory a oponovat jim způsobem, jako by věděl, kam bude dál rozhovor směřovat. Z takových diskusí se odcházelo s povznášejícím pocitem, že na člověku záleží a že asi dělá něco podstatného, pokud to v Pavlovi dokázalo vyvolat takový zájem. Ten už se ale nebude opakovat. Pavel Jungwirth si vzal zcela nečekaně uprostřed osobních problémů minulý čtvrtek život.

Na chvále debat v přízemním barrandovském sídlištním bytě možná není nic zvláštního, pokud si připomeneme, že na druhé straně stolu seděl jeden z nejvýznamnějších českých chemiků, který stál v popředí v době, kdy se česká porevoluční věda stavěla na vlastní nohy a začínala excelovat v mezinárodní konkurenci.

Těsně před listopadem 1989 vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity, a protože mu kvůli distribuci letáků za propuštění politických vězňů nedovolili dělat doktorát, nasměroval svoji vědeckou dráhu do Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského. „Touhle šťastnou náhodou jsem se stal fyzikálním chemikem,“ vysvětloval později.

Zvědavost, vždycky

Jako vědec se Pavel Jungwirth zabýval matematickými výpočty a modelováním na pomezí chemie, biologie a fyziky. Studoval například mechanismus, jakým se elektricky nabíjejí bouřkové mraky, a zkoumal, jakou roli v tom hrají znečišťující látky rozptýlené v ovzduší. Vyvíjel počítačovou metodiku schopnou modelovat některé procesy v lidském těle doslova atom po atomu.

Jeho obrovskou předností byla zvědavost, díky níž se pouštěl i do výzkumů, které neslibovaly žádnou slávu ani uznání – a přece mu slávu a uznání nakonec přinesly. Takovým projektem bylo například vytvoření „kovové vody“, vody vodivé pro elektrický proud podobně jako kov, na němž jeho tým na Akademii věd ČR pracoval plných deset let.

V přátelských debatách s redaktory Respektu líčil, jak mu nedávají spát dogmata ze školních hodin chemie, třeba desetiletí tradovaná poučka, proč sodík nebo draslík ve vodě vybuchují. Vysvětlení, na němž vyrostly tisíce chemiků, podrobil zkoumání a zjistil, že je to úplně jinak. Jeho překvapivé práce týkající se (nejen) vody pak vycházely v prestižních vědeckých časopisech včetně Nature.

Výčet jeho úspěchů by mohl být dlouhý. V letech 2020–2022 byl mimo jiné předsedou Učené společnosti České republiky, což je jedna z nejprestižnějších funkcí v české vědě. Přednášel nejen na Univerzitě Karlově, ale i na univerzitách a ústavech ve Spojených státech, Finsku nebo Izraeli.

„Dnes je první den zbytku mého života,“ napsal Pavel Jungwirth do Respektu v roce 2021 v souvislosti se završením svého úspěšného výzkumu kovové vody. My teď budeme žít zbytek našich životů bez Pavla, s bolestí nad jeho ztrátou. Snad tam někde nahoře Pavel už zná odpovědi na všechny otázky a záhady, které poháněly jeho vědeckou i lidskou zvědavost.