Ozvěna

V autě jsem až na hlas ženy z rádia jako vždy sám, plechový, prudký, přísný hlas střídavě mluví a uvádí hudbu a mlčí a pak zase mluví, je to jednostranná konverzace, na kterou jen občas z nudy a dlouhého mlčení odpovídám, nejdřív přečte zprávy, prezident dnes v reakci na vraždu členky Národní gardy zastavil přijímání migrantů ze zemí třetího světa, „výborně,“ řeknu a prsty zabubnuji o volant, pak přijde na řadu sport, Chicago Bears dnes porazili Philly Eagles 24:15, následuje předpověď počasí, dnes v noci bude pršet, oznámí, a já se soustředím na řízení, protože kluzká vozovka tu informaci z rádia dávno předběhla, dnes totiž prší celý den, ale deštěm to nekončí, dnes bude možné očekávat nárazový vítr, pokračuje žena, aspoň něco takového říká a sdělení prokládá vtipy, jenže její vtipy nejsou skutečné, nejsou míněné vážně, v relaci zazní pouze z povinnosti, moderátorka jimi vyplňuje prostor a já odpovím, aby už dnes radši mlčela, sám svým hlasem zaklínám tmu a ticho, snažím se, aby ve voze nevzkvasily, aby si udržely odstup, celý svůj život se ticho a tmu pokouším odehnat, nedat jim živnou půdu, zaplnit samotu, a když se teď žena na pár sekund odmlčí, přes vibrující okna ke mně doléhá alespoň tiché mmm-mmm-mmm a občas sykot, a kmmm-km, jak se kolem mihne lampa, poutač, dopravní značka.

Dálková světla ve dvou chladných kuželech ozařují několik desítek metrů dopředu: žluté přerušované čáry, přízraky stromů po obou stranách silnice, některé jsou ještě obsypané listím, to vrhá o kůru kmenů ostré stíny, a právě stíny dávají všemu okolo iluzi pohybu, přestože jedinou hybnou silou jsem tu ve skutečnosti já. 

Na palubním displeji vyťukám adresář a do něj dceřino jméno, pak poklepu na zelenou ikonku telefonu, vůz vyplní přerušované ostré skřeky, zazní jednou, dvakrát, třikrát, dcera to nebere, zkusím to znovu, jednou, dvakrát, třikrát, marně.

Spočítám si, kolik je doma hodin – měla by být vzhůru.