Pozorovat je pěkná práce

Letos pětapadesátiletý Petr Borkovec je zapsán jako výrazný básník polistopadové éry. Na scénu vstoupil velmi mladý a pilně: během devadesátých let zveřejnil pět sbírek, získal Cenu Jiřího Ortena. Jenže svazek veršované poezie naposledy publikoval v roce 2018 (Herbář k čemusi horšímu), respektive o rok později (útlý titul pro děti Každá věc má něco společného se štěstím). Borkovcovi přitom knihy vycházejí dál. Novinka Nějaká Cécile a jiné je jeho třetím svazkem během uplynulých šesti let, v němž nenajdeme básně, ale nedá se říct, že by v něm absentovala poezie. 

Jaký typ textů v těch knihách tedy je? Básně v próze? Ne tak docela, ač běží o pružnou kategorii. Ale na básně v próze je Borkovec povětšinou věcný a epický. Jedná se snad o fejetony? Vůbec, neboť se tu nepotkáváme s lehkonohými texty, u nichž je téměř povinností končit pointou. Nebo snad běží o črty, jež nepotřebují pointu ani fabulaci? Zase vedle, Borkovec je na črty, jež bývají vyprávěny téměř reportážně a přímočaře, sofistikovaný pisatel. Takže co? Pro jeden polosamizdatový sešit s hlavičkou Officina Praga, který před pár roky spatřil světlo světa v nákladu sto kusů, autor zvolil sousloví „pozorovatelská cvičení“. A takovými cvičeními napsanými v próze je i oněch bezmála třicet několikastránkových textů v nové knize.

Některé lze označit za povídky, jiné za evokace či obrazy, přičemž většina svádí k tomu, aby je čtenář vnímal jako autobiografické. Ale s tím je třeba být u Borkovce obezřetný! Hraje si, klame tělem. Otevírací text končí větou, již nemusíme mít za programovou, ale leccos napovídá o autorově zacházení s autopsií včetně ironie: „Probouzím se a se zavřenýma očima jen pozoruju změny, které se udály, zatímco jsem spal.“ Je to první z několika explicitních zmínek o pozorování, které se tu vyskytují. Jednou vypravěč dokonce říká, že překáží sám sobě: jeho roztržité a afektované já mu brání „doopravdy pozorovat, právě u nádhery moře je to zřetelné“. Koncentrované pozorování coby plná účast, v níž zapomeneme na sebe. Pozorovat vyžaduje učení.

V Borkovcových prózách se někdy dějí hodně zvláštní, nadpřirozené věci. Ale také zde je – a převažuje – mnoho obyčejného, všedního, avšak vylíčeného (jednou v ich-, jindy v er-formě) s velkou plasticitou, zvukomalebností a přesností, přitom neokázale. Nekonají se tu exhibice krasodušnosti a stylistické ekvilibristiky. Autor vytváří dojem, že skoro vše může být událostí, signálem či zprávou o existenci. Muži se strašně moc nechce na procházku se psem a neví, zda má ženě zalhat a tvrdit, že s ním venku byl. V jiné miniatuře vypravěč potřebuje něco vyřídit v maloměstě, lelkuje a pozoruje lidi, domy, prostranství. Část textů je situována do Itálie, která je u Borkovce vracejícím se námětem. Ostatně jeho prvním „ryze“ prozaickým titulem byl v roce 2017 svazek Lido di Dante s podtitulem Dvanáct italských povídek. Jeden z italských textů v nové knize, Vigilie na pláži, je noetickou „detektivkou“ bez rozuzlení; může se nad ní vybavit Antonioniho Zvětšenina.