Film týdne: Když vás vaše dítě může zabít. Karavan vypráví o síle i limitech mateřské lásky

Celovečerní debut talentované režisérky Zuzany Kirchnerové Karavan předcházejí nemalá očekávání. Povedlo se mu, co žádnému českému filmu za posledních třicet let: premiéra v soutěži festivalu v Cannes. Prestižní výběr do soutěže byl u filmu o cestě matky a dospívajícího syna s Downovým syndromem karavanem po Itálii nejvíce zmiňován. Úspěch je to přitom prozaičtější. Kirchnerová v Cannes už v roce 2009 vyhrála s filmem Bába studentskou sekci a její debut tak měl místo v „dospělé“ soutěži prakticky jisté. Je tedy Karavan, který od čtvrtka hrají česká kina, dobrý film? Je. A taky je to jiný film, než by se dalo čekat z letně navnazující distribuční pozvánky na poetickou road movie o svobodě.

Škrábanec na předloktí, mužská ruka kradmo na dívčím ňadru. Kirchnerová staví svůj film z náznaků, jindy nepostřehnutelných či obyčejných. Tady se za nimi skrývají nejniternější a nejbolestivější emoce, noční dramata za zavřenými dveřmi, smutek, touha, vynořující se limity bezpodmínečné mateřské lásky pětačtyřicetileté Ester, které docházejí síly. Vydání se na cestu je spíš útěk, když návštěva u šťastně vdané kamarádky se zdravými dcerami, s níž kdysi brigádničila na italské farmě, zhořkne po dalším záchvatu syna, na něhož přestává fyzicky stačit. 

Autorka vychází z vlastní zkušenosti matky dítěte s postižením intelektu a v prologu úsporně a bez afektu otevírá pohled na tísnivé smíření milující ženy, která zároveň ví, že jsou jí upřené běžné radosti se zdravým dítětem. Všechnu svoji energii napíná k udržení křehké rovnováhy, která se může kdykoli vychýlit. Nic nejde normálně, ani věci tak běžné jako večeře či výlet na pláž. Svobodomyslná dívka, která se k cestovatelům časem přidá, přinese chvilkové odlehčení, ale i nové výzvy. 

Jemná vizuální forma tlumí sílící drama. Místy rozostřená, jakoby zasněná kamera evokuje „jinou“ perspektivu syna, k němuž svět mluví dotekově, barevně, zvukově. Kamera ladí i s probouzející se sexuální touhou ženy, jež svoji ženskost odstavila na vedlejší kolej. Kirchnerové se daří nenásilně zprostředkovat „normálnímu“ publiku jen těžko přenositelnou zkušenost. Právě v tom je její láskou prostoupený film silný. Do velké míry je to i zásluha Anny Geislerové, která tu dost možná dostala svoji životní roli.