Rodina je základ – čeho?

Když se literární debutant jmenuje Lukáš Balabán, těžko se nezeptat, zda nemá něco společného se spisovatelem Janem Balabánem (1961–2010). Má: je to jeho syn. Projevuje se to v knize? Jednoznačně. A běží o autobiografii? Odpověď je rovněž kladná, ačkoli jména a leckteré reálie jsou fiktivní. Pravda, podmínkou je znalost základních faktů o životě Jana B. Anebo vlastně ne – básník a literární vědec Petr Hruška, který knihu připravil k vydání, to na obálce píše přímo: „Čtyřicetiletý syn Jana Balabána, jednoho z nejpodstatnějších spisovatelů české porevoluční literatury, bude ve svém debutu jistě dráždit, zvlášť když je text plný smělých narážek na slavné otcovo dílo.“

Nedlouhý, v er-formě podaný debut, jehož na přeskáčku poskládané kapitoly dokážou zabrat časový úsek několika desítek let, je v první řadě textem o emancipaci většiny „zúčastněných“. Děti spisovatele Martina Vrány, které dostaly jména Johanes a Dolores, se po jeho předčasné smrti oprošťují od otcových nároků na druhé, ale také od jeho protestantského sebemrskačství či alkoholových eskapád s kumpány Karlem Jarým a Karlem Bujarým. Další důležitou figurou je Vanessa Pokludová, nejprve přítelkyně Johanese, posléze Američana Hanse Skiffonera, která ovšem utíká od mužů pryč, jakmile s ní chtějí vstoupit do trvalého vztahu. Je rovněž silně predestinovaná rodinnými poměry, nechce plnit očekávání blízkých – a je v tom ještě tvrdší než Dolores a Johanes. 

Lukáš Balabán nejde pro slovo a postavy daleko, sází je do vyprávění z jedné vody načisto, zprvu někdy ani není jasné, o kom a proč mluví. Což se sice postupně vyjeví, ale když příběh dospěje k finále, obnaží se princip zkratů a nápadných náhod, jimiž k sobě figury napasoval, aby složily mikrokosmos vztahů. Nejlépe jde autorovi líčení životních provizorií generace Johanese a jeho vrstevníků – malých Ahasverů, pro něž je svět asi příliš bezbřehý a nejsou s to v něm zakotvit. Skeptickou, lapidárně položenou dikcí Ostravák Balabán sem tam připomene Přípravy na všechno pražského generačního souputníka Elsy Aids. Postava ctižádostivého otce a jeho partnerky Julie působí plasticky, pokud se s nimi jejich potomci Johanes a Dolores osobně potýkají či s nimi zpětně účtují; když dojde na líčení spisovatelových sezení a tahů s kamarády, je to dost papír.

A jak se to má s titulními pitomci, jejichž různé tvary se tu vyskytují pětadvacetkrát? Prostě (sebe)ironická hra, žádný marketing. Postavy si někdy připadají jako pitomci v očích druhých lidí, anebo za pitomce mají právě ty druhé. Ale pitomá ta kniha sama o sobě není. Drzá asi ano, ovšem nelze jí upřít zhutnělou epičnost a v něčem sympatickou lapidárnost.